Zkreslené vidění - Až půjdu do důchodu

Čas utíká rychle a stále rychleji. Když mi bylo dvacet, zajímaly mne jiné věci, než kdy půjdu do důchodu a kolik od státu dostanu. Ale je to naděje i hrozba čím dál aktuálnější.

 Jestli snad ode mne někdo čeká nějakou odbornou radu jak se zabezpečit na stáří, musím ho zklamat. To bych si dnes už netroufl. Vím nicméně jistě, že poctivou prací nezbohatne téměř nikdo, a jen málokdo krade tak šikovně, aby nebyl chycen. A spousta lidí na to nemá žaludek. Ostatně většina z nás trpí morálními předsudky.

 Nejsem ekonom, ani ministr financí, ani váš bohatý příbuzný na smrtelné posteli. Nedá se nic dělat, se svým důchodem si, prosím, poraďte sami.

 Spíše mi jde o ten volný čas. Tedy čas, který budu mít pro sebe a který nebudu nucen utrácet tím, že ho vyměním za pár šlupek. Takové cenné zboží se ani nedá zaplatit. Už teď utíká rychle. A bude kvapit ještě rychleji! Tím spíše, když se budu třeba sotva hýbat, paměť bude vynechávat, svaly postihne atrofie a vlastně vše bude fungovat jinak, hůře, pomaleji a nespolehlivě.

 Možná budu vyhledávat ostatní dědky a báby, ještě více rozklížené, abych se utěšoval tím, že to se mnou zatím ještě není tak špatné. Ale vydržet ty jejich kecy o nemocech? O tom kdy kdo umřel? Probírat Nemocnici na kraji města a Majora Zemana? Brát ztečí slevy v Kauflandu a Tescu? Vzpomínat na mládí? Hlídat listonošku a těšit se na důchod? Pak ho dát mladým?

 Rád bych četl dosud nepřečtené knížky, cestoval alespoň po Česku, staral se o zahrádku, jezdil s kytarou, nestaral se o to, kolik co stojí. Těším se, až vstanu po vyspání, ne po šíleném zazvonění budíku. A uklidím skříně a nepořádek v dílně.

 Jsem na sebe zvědavý. Aby to nedopadlo jinak. Třeba se ze mne stane hnusný dědek. Nevrlý, zapšklý, smradlavý. Udavač a potížista. Nebo stáří neunesu a budu celé hodiny civět do blba. A snad se ho ani nedožiju.

 Ono je dnes možné všechno. Co bylo včera a předevčírem nepředstavitelné, výplod chorého ducha nebo výjevem ze špatné sci-fi, je dnes realitou, na kterou jsme si zvykli. Připustili byste třeba v devadesátých letech, že bude možné obávat se muslimské invaze do Evropy? Nebo že homosexuální páry budou moci adoptovat děti? Že se EU změní v neomarxistický chomout? Je zcela vyloučeno, že nějakého zloděje ve vládě nebo sněmovně napadne zrušit důchody?

 Čulibrk musí přiznat, že realita občas předčí veškerá očekávání.

-------------------------------------------------------------------

Dodatek sedmnáctý – Propaganda a hysterie

 Už mne trochu unavuje vychovávat lidi k samostatnému myšlení, reagovat na hovadiny a zločiny mocipánů vůči poddanému lidu, na hříchy porobených proti sobě i svému vlastnímu svědomí. Stále si myslím, že většina občanů nějaké svědomí má. Na rozdíl od samozvaného politického panstva, kterému jde pouze o moc a peníze až v první řadě.

 Jak jsem už mnohokrát konstatoval, společnost je rozdělená na dva nesmiřitelné tábory. Tedy ve skutečnosti na víc, ale mluvím nyní o postoji ke kampani Covid-19. Jedna skupina má za to, že celá akce má za cíl zlikvidovat zbytky demokracie, ekonomicky zdevastovat co jen lze, zredukovat počet obyvatel a další rány od nových bolševiků. Ať nikoho neplete, že přicházejí ze západu. Museli být dlouho hodní a nenápadní – teď si to vynahrazují. Druhá skupina jsou lidé, kteří opravdu věří v strašlivé nebezpečí této chřipky a jejích mutací. Úpěnlivě dodržují všechna nařízení, radostně se dusí v MHD i Kauflandu a očkovat se budou až do smrti každý rok alespoň dvakrát. A kdyby vrchní velitel boje proti covidu-19 zavelel, že se nesmí mluvit, budou se hned druhý den hlásit do kurzů znakové řeči.

 Patřím k té první, pochopitelně. Soudím, že se početně rozrůstá, protože už i méně chápavým lidem dochází, že nejde o problém zdravotní, ale politický. A že jsou jen sprostě zneužíváni. Vládní nařízení mají snad jen tento účinek. Tedy že našvaná je čím dál tím větší část lidí. Jsou sice naštvaní, ale strach, podvolení nebo přinejmenším přikrčení je silnější. Co kdyby přišla nějaká kontrola? Všichni mají na hubě hadr a já bych mít neměl? Raději se budu dusit. Dejte mi pokoj, nemám chuť se s nikým hádat! Já se snad půjdu dát opíchat. V práci už všichni jsou a šéf pořád vyzvídá, kdy se dám já. Zase umřeli nějací lidé. Už se taky bojím. Vedle ve vchodě prý někomu našli kovid. Znám ho? Nestál včera vedle mne ve frontě? Ježíšmarjá!

 Propaganda a hysterie jsou hrozné bestie. V sobotu 30. října jsem byl v Havlíčkově Brodě. Setkání epigramatiků. Karel Havlíček Borovský se narodil před dvěma sty lety. Dostal jsem se do sborníku. Na radnici v sále řečnili chytří pánové, četla se povedená dílka (i má), káva a chlebíček, výstava karikatur a Havlíček všude po městě. V muzeu, galerii, na náměstí akce turistů. Velice povedené oslavy – a to jsem tam byl jen jeden den. Možná, že se pletu, ale myslím si, že Karel Havlíček by si nikde hadr na ksicht nedával. Stejně jako já.

 Proto dnes na závěr epigram, kterým jsem již přispěl do jedné zdejší diskuse:

 Ke 200. výročí narození K. H. Borovského

Havlíček je mnohým sympatický.                                                                                                           Štěstím pro ně – bude mrtvý vždycky.                                                                                                      Kdyby ale z hrobu někdy vstal,                                                                                                                    víš, že bys pak facku nedostal?

 Lidstvo je schopno degenerovat velmi rychle.

 Slituj se Bůh nad pouští!