Zrzavej kazič potěšení

Dnes vám chci povykládat, jak jsme my tři chlapi, teda já zrzavej kocour s půlkou ocasu, adoptovanej jezevčík Ferda a náš dvounožec profesí záchranář, málem přišli o střechu nad hlavou.  

Ale popořádku, abyste v tom neměli zmatek. Celý to začalo už před nějakým časem, když byl náš dvounožec najednou jako vyměněnej. Chodil jak ve snách, občas se cestou ze šichty někde dlouze zdržel, až prošvihnul procházku s Ferdou, kterej si kvůli tomu musel vystačit s naší zahradou. Ne, že by se o nás jinak nestaral, to zase jako jó, ale když už byl náhodou doma, tak věčně vrkal s nějakou lidskou samičkou přes tu věc, co se s ní mluví na dálku. Zkrátka se dostal do říje a my dva s Ferdou trpělivě čekali, kdy ho to přejde a on zase začne bejt normální.

My kocouři, a Ferda tvrdí, že oni psi taky, to máme jednoduchý, vyřídíme si svoje živočišný potřeby a jdeme si po svejch. Ne tak dvounožec, ten si tu svou samičku jednoho krásnýho dne nastěhoval k nám domů, že jako odteďka tady bude bydlet. On by to nakonec nemusel bejt ani tak velkej problém, my bysme tu jeho Růženu celkem i brali, kdyby to ovšem byla upřímná ženská,

Jenomže to ona nebyla. Jakmile přišla a Ferda si k ní poprvé přičuchnul, tak se ke mně otočil a tiše zavrčel: „Hele, Zrzku, bacha, ta je ňáká divná, budem si na ni muset dát pozor.“ A já mu věřil, protože psi mají takovej čich, o jakým se nám kočkám ani nesní. Natož dvounožcům. A taky, že jo. Když byl dvounožec doma, tak bylo všechno v cajku, Růžena na nás byla jak mílius. Jenomže jakmile vypadnul třeba na noční a ona s náma zůstala samotná, tak z Ferdy byl najednou prašivej čokl a ze mě mizernej parchant. Křičela na nás, kašlala na krmení, Ferdu nebrala na procházky a běda, jak jsme se k ní připletli, hned po nás šla nohou. A když se pak dvounožec vrátil, tak se zas začala tvářit, jako bysme byli její největší miláčkové pod sluncem a mohla se kvůli nám přetrhnout.

Ještě horší bylo, že ona něco podobnýho hrála i na našeho dvounožce. Když byli spolu, tak to bylo samý ťuťuťu ňuňuňu a ty zvuky, který ze sebe vydávala v ložnici při páření, bych vám fakt slyšet nepřál. Mrouskala se dokonce hlasitějc než naše kočičí pokolení, a to už je skutečně co říct. Hned druhej den po tom, co se nastěhovala, vzala do ruky svůj dálkomluv a dělala do něj úplně stejný ťuťuťu ňuňuňu, akorát bez toho vřískání. Ferda jen otráveně zavrčel, že jí to snad doma s naším dvounožcem nestačí a musí ho rušit i ve službě, ale já mám lepší sluch a zjistil jsem, že je to jinak. Tam na druhým konci toho dálkomluvu totiž nebyl náš dvounožec, ale ňákej úplně jinej chlap. Řeknul jsem to Ferdovi a oba jsme se shodli, že je to strašně podezřelý, protože lidský samičky prej normálně se dvouma samečkama najednou nevrkaj.

Když byla u nás Růžena asi měsíc, tak jsem si všimnul, že do toho dálkomluvu začala říkat ňáký hodně divný věci. Bylo to na mě hrozně složitý, protože lidštině tak úplně nerozumím, tak jsem kejvnul na Ferdu, aby začal taky poslouchat. Používala pro nás úplně neznámý obraty, jako třeba: „Navrhnu mu, aby na mě přepsal barák, protože dělám v bance a budu mít výhodnější hypotéku.“ To jsme nechápali. Ale když řekla: „Až to tady bude moje, tak ten prašivej čokl s tím mizerným parchantem poletěj jako první,“ tak jsme pochopili, že je zle. A že nás chce Růžena s tím druhým chlapem připravit o náš barák a poslat do háje i s naším dvounožcem. A my měli s Ferdou najednou obrovskej problém, jak to tomu našemu hárajícímu dvounožci říct dřív, než udělá ňákou kravinu a bude pozdě.

Pak dostal Ferda nápad, za kterej mu budu do smrti vděčnej. Ale napřed trochu odbočím a pokusím se vám vysvětlit něco, co sám moc nechápu, tak buďte trpěliví. Možná si ještě pamatujete na moje vyprávění, jak se k nám kdysi Ferda dostal od toho souseda, u kterýho by jinak chcípnul.

Tehdy byl Ferda v hrozně špatným stavu a dvounožec říkal, že ho potřebuje kontrolovat i na dálku. Přenesl domů takovou zvláštní věc, která vypadala jako umělý oko na šťopce a postavil ji na stůl. Zmáčknul na ní malej puntík a oko bliklo prťavým zeleným světýlkem. Pak vzal svůj dálkomluv, něco na něm šteloval, dálkomluv zapípal jako splašenej vrabčák a na jeho přední straně se objevil obrázek i s hlasy nás tří, jak nás vidělo a slyšelo to umělý oko. Nakonec ho postavil na skříň a zřejmě nás občas na dálku hlídal z práce. Teda spíš Ferdu, jestli mu není zle. Když se dal Ferda do pořádku a umělý oko už nebylo potřeba, tak ho dvounožec strčil do krabice mezi skříň a gauč, a všichni jsme na něj zapomněli.

Ale teď zpátky do dneška. „Zrzku, vlez mezi gauč a skříň, pootevři tu krabici a koukni, jestli je tam ještě to oko, co kouká a přitom poslouchá, já se tam nevejdu,“ napadlo Ferdu, když zase večer náš dvounožec odešel na noční. Já se tam teda protáhnul, víko odstrčil trochu stranou a jo, oko tam pořád bylo. Asi spalo od tý doby, co ho tam dvounožec uklidil. Čekal jsem tam nejmíň půl hodiny schovanej, než Růžena vzala do ruky svůj dálkomluv a já z něj zaslechnul hlas toho druhýho chlapa. Tak jsem šlápnul packou na puntík a modlil se, aby oko nebylo mrtvý a probudilo se. Asi tak vteřinu se nic nedělo, pak oko bliklo maličkým zeleným světýlkem a já zůstal tiše jako pěna, abych nerušil Růženino mluvení.

„Čumáčku, tak už ho mám zpracovanýho, pozejtří půjdeme podepsat papíry a tenhle barák bude můj, z hypotéky už zbejvá splatit jen necelá čtvrtina. Ještě jednou mu předvedu v posteli pořádnej tanec, aby mi na poslední chvíli necuknul, ale pak ho co nejdřív vypakuju a ty tady budeš bydlet se mnou...“ Vrkala Růžena do svýho dálkomluvu věty, kterejm jsem sotva rozuměl, ale bylo mi jasný, že jestli ji náš dvounožec přes to umělý oko slyší, tak mu snad konečně dojte, o co tý potvoře jde. Nakonec dostal Ferda další skvělej nápad a aby tomu celýmu nasadil korunu, tak se postavil před Růženu a začal jí hlasitě štěkat do tváře. Ta se po něm ohnala nohou a zařvala: „A ty, čokle prašivej skončíš i se svým zrzavým kámošem už za pár dní na ulici!“ Umělý oko to celý slyšelo.

Druhej den ráno se náš dvounožec vrátil ze šichty a my s Ferdou čekali, co bude. Doufali jsme, že v době toho Růženinýho dálkomluvení nebyl zrovna u nějakýho zásahu a že to všechno přes zapnutý umělý oko slyšel. Docela jsme se báli, protože dlouho se tvářil, jakoby o ničem nevěděl. Až teprve když se k němu začala Růžena šmajchlovat, jakoby ho lákala k páření, tak ji zarazil a prohlásil: „Pojďte sem ke mně všichni tři, něco tady pro vás mám.“ Růžena si mu nic netušíc sedla na klín, já vyskočil vedle nich na gauč a Ferda se přesunul pode mě.

Dvounožec vytáhnul svůj dálkomluv, chvilku na něm něco kutil a pak ho položil na stolek. Objevil se na něm jen ňákej nezřetelnej stín, jak umělý oko vidělo škvírou z krabice kus stropu. A pak se z něj ozval Růženin hlas, kterej zopakoval úplně stejný slova, jaký předchozí večer říkala tomu druhýmu chlapovi.

Růžena celá ztuhla, poslouchala sama sebe a nevěřícně kroutila hlavou, nechápala, jak o tom dvounožec ví. Pak, když to skončilo, začala před sebou šermovat rukama a koktat, že to celý nemyslela vážně, že to byl jenom hloupej žert.

Náš dvounožec ji nechal chvilku vydusit a přitom se na ni koukal zhnuseným pohledem, asi jako když já narazím na hnoji na chcíplou myš. Velice tiše, sotva znatelným hlasem zašeptal: „Ven!“ Ukázal rukou na dvéře a pak už jen dodal: „Máš na to deset minut, ani o vteřinu víc.“

Růžena byla celá rudá, chystala se ještě něco říct, ale když náš dvounožec jen beze slova zakroutil hlavou, tak to vzdala. Vylítla, jako když do ní střelí, popadla tašku, naházela si do ní svý krámy, co měla porůznu po našem baráku. Vztekle mrsknula našemu dvounožci klíče pod nohy a s hlasitým prásknutím dveří zmizela pryč. Dvounožec se kouknul na hodinky a jen tak pro sebe sarkasticky prohlásil: „Hm, seš pomalá, Růžo, máš osmnáct vteřin k zpoždění.“

Nakonec, když už padnul večer, si náš dvounožec nalil malou skleničku hnědý vody z láhve, na který je napsáno Republica a kterou používá, jen když se vrátí z ňákýho hodně těžkýho zásahu. Cucnul si z tý malý skleničky, Ferdu posadil vedle sebe na gauč, mě na svůj klín, začal nás hladit a drbat každýho jednou rukou: „Teda kluci, vy jste tomu dali, zkazit mi takový pořádný mrouskání. Ale teď vážně, ještěže vás mám. Netuším, jak jste to dokázali, zachránili jste záchranáře a nám všem třem střechu nad hlavou. Promiňte mi ten úlet, odteďka už jsem zase normální. A kdyby mě někdy v budoucnu náhodou napadlo si sem zas nasadit ňákou cizí ženskou, tak mi ji nejdřív pořádně proklepněte, o to vás oba moc prosím.“

PS: A tady jsou předchozí články o naší povedený trojce:
Zrzek zasahujeDrsňák