Ty zvíře moje!

Oslovení „ty zvíře“ nemusí být nutně hanlivé, a pokud je doprovázeno přivlastňovacím zájmenem, bývá spíš chápáno jako lichotka. A zdaleka ne vždy s erotickým podtextem, stačí, aby se někdo zachoval živočišně jako ten tvor boží.

Dám příklad. Když vám, pánové, partnerka připraví oblíbené jídlo a vy ho pozřete tak rychle, že se sami divíte, proč vám za těch pár okamžiků zmizelo z talíře, můžete se dočkat věty: „Tys to teda zhltnul, ty zvíře moje!“ Berte to jako projev jejího nejvyššího uspokojení nad tím, jak vám chutnalo, a vězte, že zbylo-li jí ještě trochu v kastrolu, s láskou vám přidá.

Stejně je zvláštní, jak my lidé rádi komunikujeme se zvířaty a jak jim s oblibou přisuzujeme naše člověčí vlastnosti. Bodejť by ne, vždyť jsou to naši dávní předkové, vzešli jsme z nich a máme s nimi mnoho společného. A navíc, ruku na srdce, leckdy se chovají rozumněji než my.

V právě končícím týdnu jsme si se Soňou dopřáli týdenní dovolenou ve starobylém husitském městě Táboře. Prochodili jsme mnohá místa a mimo jiné navštívili i tamní nevelkou malebnou zoologickou zahradu. Má drahá polovice nafotila spoustu krásných obrázků, já taky trochu cvakal tou zázračnou krabičkou a jsa napůl člověk a napůl kocour se snažil komunikovat s přítomnými srstnáči a opeřenci. Tedy buď jsem s nimi přímo hovořil, nebo si aspoň domýšlel, co by mi asi tak mohli říct.

Medvěd: „Já jsem vlastně takový chudák emigrant. Pocházím ze Slovenska, ale tam už mě nechtěli, protože jsem se prý přemnožil, a tak mi nezbylo, než utéct sem k vám. Tady mi sice poskytli střechu nad hlavou, ale koukej se, čím mě krmí. Copak jsem nějaký vegetarián, abych se věčně cpal jablky?“

Arktický vlk na mě koukal mírným pohledem jako nějaká přerostlá plyšová hračka. No jo, to bylo sice hezké, ale já si najednou vzpomněl, jak nedávno nějaká takzvaná milovnice přírody obhajovala pokolení vlků obecných, že se jim nesmí ubližovat, protože do naší přírody prostě patří. Mít ji tam po ruce, zeptal bych se jí: „Milá paní, když už vám na těch zvířatech tolik záleží, jestlipak jste někdy na vlastní oči v reálu viděla stádo ovcí potrhané vlčí smečkou?“

Netuším, co by mi odpověděla a stejně by to asi nic nezměnilo, nebyla tam a já se reakce na svou nevyslovenou otázku překvapivě dočkal od vlka arktického. Krátce zvedl oči, jako by mi chtěl říct: „Vy lidé jste občas přechytralí a snažíte se ovládat přírodu proti jejím potřebám a nepsaným zákonům.“

Tenhle tygr se jmenuje Rocky a je mu třináct let. Pochutnával si na kusu zdravé syrové hověziny a spokojeně se u toho olizoval. Nechtěl jsem ho rušit při jídle, tak jsem ho jen obdivoval, tiše mu záviděl a najednou mě přepadla chuť na tatarák. Netušíte proč?

U lvů, největších koček a králů zvířat jsem se zastavil hned dvakrát. Při první návštěvě oba odpočívali a ani nezaregistrovali, že je fotím.

Při druhé seděla lvice otočená ke mně zády, dívala se na svého partnera a zřejmě ji mrzelo, že k němu nemůže. Chtěl jsem nějakým způsobem upoutat její pozornost, aby ke mně obrátila hlavu a nenapadlo mě nic lepšího, než s ní zkusit komunikovat po kočičím, jako to dělávám doma s Rózkou a Sanťasem. Šel jsem k ní co nejblíž, jak jen to bylo možné, a pronesl hlasité: „Mňau!“ V překladu: „Ahoj velká sestřenko, koukni se na mě, ať tě můžu líp vyblejsknout.“

Lvice zareagovala, otráveně se podívala mým směrem a odpověděla mi jediným krátkým slovem, které znělo jako hlasité zlostné: „Puf!“ Slyšeli jste někdy lva pufnout? Jestli ne, tak buďte rádi, nebylo to nic přívětivého a měl-li bych to přeložit do lidštiny, znělo by to asi takto: „Jak se opovažuješ rušit královnu, ty lidský červe? Zmiz nebo si tě dám jako bonbonek mezi obědem a odpolední svačinkou!“

Jo, lvi, jejich síla a majestátnost přímo sálá i z obyčejné fotky, kam se na ně my lidé hrabeme.

Máte rádi bonzáky? Ty udavače, donašeče, práskače, žalobníky nebo jak se jim ještě říká? Hloupá otázka, spíš bych se měl zeptat, jestli vás někdy v životě někdo za něco nabonzoval? Pokud ano, tak vězte, že na každého takového mizeru dříve či později dojde, už teď se na něj v pekle ohřívá voda v kotli. Nevěříte? Tak koukejte, jak dopadla sojka z krkonošských pohádek. Donášela Krakonošovi, na koho mohla, nejen na Trautenberka, ale též na Kubu a v jednom dílu snad dokonce i na Anče. Teď za trest sedí zavřená v kleci a nemůže ven, dobře jí tak.

Ale kdepak, vždyť to byl jen takový příměr. Sojka je ve skutečnosti nádherný pták a nosí štěstí. Najdete-li v lese její barevné pírko, vetkněte si ho do klobouku, a nemáte-li klobouk, tak aspoň do knoflíkové dírky, abyste měli hezký den.

Tak pozdravujte svá zvířata všemožných živočišných druhů a mluvte s nimi v jejich jazycích. Je to zábavné, občas i poučné a ona to určitě ocení.

PS: Netřeba mě nabonzovat, dobrovolně se přiznávám ke spáchání přiložených fotografií.