Ženy pana Richarda

S Haničkou jsme se dali dohromady před mnoha léty na jednom vánočním firemním večírku. Už nějaký čas to mezi námi jiskřilo a sváteční uvolněná atmosféra byla tou poslední kapkou, která přispěla k našemu intimnímu sblížení.

Možná si o mně řeknete bůhvíco, ale v té době mi vůbec nevadilo, že ta milá ženská je o víc než dvacet let starší než já. Zvolna se mi blížila čtyřicítka, byl jsem svobodný, momentálně nezadaný, pomýšlel na to, že bych si měl konečně najít nějakou partnerku napořád, a tak jsem zakotvil v jejím přístavu. Když jsme byli ve společnosti, neměl jsem se, obrazně řečeno, zač stydět, neb Hanička byla krásná nejen v mých očích, dovedla se udržovat a vůbec nevypadala na svůj věk. Když jsme byli sami, užíval jsem si péči dávno rozvedené bezdětné ženy, která se mě snažila hýčkat po všech stánkách a která byla více či méně podvědomě vděčná za to, že má po boku výrazně mladšího muže. Ale abyste si nemysleli, já téhle situace nijak nezneužíval, s naprostou samozřejmostí jsem ji bral jako rovnocennou partneru a ani jsem nespekuloval, že po ní jednou něco zdědím. Ono ostatně ani nebylo co, protože po jejím exmanželovi notorickém alkoholikovi jí toho moc nezbylo. 

Jediné, co mě trochu mrzelo, byl fakt, že spolu nebudeme mít žádné děti. Hanička už byla po přechodu a vzhledem ke svému věku nestála o adopci, tvrdila, že by případné dítě nestihla vychovat v době, když je ještě v plné síle. Nicméně já se s tím smířil, s Haničkou jsem byl šťastný a ani mě nenapadlo řešit nějakou budoucnost, tedy čas až v té plné síle už nebude a já se o ni případně budu muset starat.

***

Tímhle bezstarostným způsobem jsme si užívali nějakých sedm let krásného společného života, než došlo k výrazné změně. Když se Haničce přiblížila sedmdesátka, projevilo se u ní dědičné onemocnění nervové soustavy, které výrazně omezilo aktivitu jejího života. Hanička sice zůstala soběstačná v tom smyslu, že dokázala s určitou námahou zaopatřit naší domácnost a dokonce tvrdě odmítala, abych jí v tom pomáhal, že prý zatímco já pracuji, má ona v důchodu spoustu času. Ale na nějaké chození do společnosti, výlety a cestování, na něž jsme byli zvyklí, už prostě neměla a z domova vycházela jen výjimečně, když to bylo opravdu nutné. A, teď to řeknu úplně narovinu, zatímco dřív si s obrovským potěšením užívala sex, teď o něj úplně ztratila zájem a milovala se se mnou jen proto, aby mi občas vyhověla.

Mě tahle nová situace strašně mrzela, Haničky mi bylo líto a sám jsem si připadal jako člověk, jehož doposud aktivní partnerka se najednou změnila bezmála v trosku. Napadaly mě myšlenky, že jsem něco takového mohl tušit hned na začátku a neměl do vztahu s Haničkou vůbec vstupovat, a řešil jsem dilema, co dál. Stále jsem ji měl rád, opustit jsem ji nechtěl, ale cítil jsem kolem sebe prázdnotu, kterou jsem, a teď mě klidně odsuďte, řešil vedlejším vztahem.

Našel jsem si tajnou milenku a snažil se dělat všechno pro to, aby se o tom Hanička nedozvěděla. Jarmila, tak se ta žena jmenovala, byla též rozvedená, ale na rozdíl od Haničky o osm let mladší než já, a jak sama tvrdila, dávala si pauzu. Říkala, že by se chtěla časem znovu vdát, ale teď si potřebuje odpočinout od manželských starostí v náručí někoho, s kým jí bude občas dobře bez nějakého velkého plánování. Jenomže ono se to hezky řekne, jakkoli jsme se s Jarmilou hned na začátku domluvili na, s nadsázkou řečeno, nezávazném dovádění, najednou jsme oba zjistili, že k sobě máme blíž, než bychom si dokázali připustit. Nu a já se začal cítit jako padouch, který to táhne se dvěma ženskými najednou, a přitom zároveň obě podvádí.

***

Je podzimní podvečer, z nebe padá déšť se sněhem a já se vracím z práce domů. Hlavou mi táhnou myšlenky, že mě čeká další z nudných večerů ve společnosti zamlklé ženy, která se uzavřela sama do sebe, strnule sedí ve svém křesle, je ponořená do svých myšlenek a na moje podněty k rozhovoru nebo k jiným aktivitám reaguje odmítavě, pokud vůbec. Nejspíš si pustím v televizi nějaký sport a budu se tiše sám pro sebe těšit na zítřek, na nějž mám domluvenou krátkou tajnou intimní schůzku s Jarmilou. Přicházím domů, s překvapením zjišťuji, že vstupní dveře jsou zamčené, uvnitř nikdo není a nalézám jen vzorně naklizený byt. „Kde je moje Hanička,“ ptám se sám sebe, „nestalo se jí nic zlého?“ Místo ní nalézám na kuchyňském stole jen dopis, psaný roztřesenou rukou staré nemocné ženy.

Milý Richarde,

tuším, že jsi překvapený a při čtení mých řádků nevěříš vlastním očím, ale věz, že od Tebe odcházím. Vím, že mě máš rád a hluboce se Ti za své rozhodnutí omlouvám, a také za to, že jsem nesebrala dostatek síly říct Ti to z očí do očí. Prožila jsem s Tebou řadu krásných let, ale možná jsi sám zpozoroval, že náš vztah mi už nic neříká a nedává. Vím, že je to ode mě nesmírně sobecké, ale nemohu s Tebou dále žít, a tak se stěhuji někam, kde najdu více naplnění pro další fázi svého života. Jsi mladý, máš před sebou ještě spoustu let, a já věřím a z celého srdce Ti přeji, aby sis nalezl nějakou jinou ženu, která bude lepší než já a se kterou budeš šťastný. Jestli chceš pro mě něco udělat, mám k Tobě poslední přání, nepátrej po mně a věz, že tam, kam jsem odešla, mi bude dobře.

Tvá Hanka

Uraženost za její nevděk... Obava, jak to beze mě zvládne... Úleva od starostí a pocit vysvobození... Zklamání, že mě zradila žena, kterou miluji... Opravdu ji miluji nebo má láska k ní už dávno vyprchala? Kam odešla? A s kým? Co bude dělat? A co budu dělat já? Proč jsem jí nebyl dost dobrý? Tyto otázky a protichůdné pocity se mi krom nesmírného překvapení honily hlavou. Dlouze jsem přemýšlel, jestli ji mám začít hledat nebo vyslyšet její přání, ale nakonec jsem došel k závěru, že přijmu její rozhodnutí a pátrat po ní nebudu. Podvědomě jsem věděl, že její krok je definitivní a že už se ke mně nikdy nevrátí. Vědomí, že mám Jarmilu, i když jen jako dočasnou přítelkyni, mi pomohlo vyrovnat se s nastalou skutečností a já se rozhodl, že začnu znovu, i když jsem v té chvíli ještě nevěděl jak.

Nicméně, jak už jsem předeslal, s Jarmilou jsme si byli navzájem blíž, než jsme si původně mysleli a Haniččin odchod nám otevřel cestu k plnohodnotnému partnerství. Nakonec jsem se pár let po pětačtyřicítce dočkal i vlastního dítěte, s Jarmilou se nám narodil Ríša, který se stal malým bráškou Evičky, její dcerky z prvního manželství.

***

S Jarmilou jsme spolu přes tři roky, já občas zavzpomínám na své poněkud nezvyklé partnerství s Haničkou, a kladu si otázku, jak to s ní bylo dál. Definitivní odpověď jsem dostal až nedávno, když mě obeslal právník ohledně jejího dědictví. Hanička zemřela na začátku podzimu a krátce před svou smrtí sepsala závěť, v níž mi odkázala obálku, kterou mi právník odevzdal.

V obálce byl stařičký rodinný šperk, masivní zlatý náhrdelník, jedna z mála cenných věcí, kterou kdy Hanička měla, a dopis následujícího znění:

Milý Richarde,

cítím, že dny mého bytí se naplňují, ráda bych vyrovnala dluh, který vůči Tobě mám, a tak Ti svěřím celou pravdu o svém odchodu od Tebe. Nikdy jsem si Tě nepřestala vážit a vždy jsem Tě milovala, ale v posledních fázích našeho vztahu jsem se Ti stala zátěží. Věděla jsem, a teď mi neměj za zlé, že Ti to říkám zcela otevřeně, o Tvé nové lásce a tušila, že když Ti přestanu být překážkou, tak se Váš vztah bude mít šanci plně rozvinout. Raději jsem se tedy stáhla do ústraní, a abych Ti to nedělala těžké, jako důvod jsem uvedla, že už s Tebou nechci být, i když to nebyla pravda. Teď jsem si však jistá, že to tak bylo lepší pro nás oba a mohu Ti svěřit, že zbytek svého života jsem prožila v poklidu mezi lidmi, kteří na tom jsou podobně jako já. Celou dobu jsem Tě v rámci svých omezených možností tajně sledovala tak, abys o tom nevěděl, a jsem nesmírně ráda, že sis našel novou rodinu, se kterou jsi šťastný. Přeji Tobě a Tvým blízkým vše dobré, a pokud si na mě někdy vzpomeneš, věz, že jsi pro mě byl nejbližším člověkem za celý můj život.

Tvá Hanka

Po přečtení dopisu jsem se tam v té právnické kanceláři zcela nechlapsky rozbrečel, a když jsem ho pak dal doma přečíst Jarmile, sama mi navrhla, abychom tyto Vánoce zasvětili Haniččině památce.