Žádný covid neexistuje!

„Žádný covid neexistuje! Všechno je to jen spiknutí mocných, aby mohli snáz ovládat nás obyčejné lidi. No nemám snad pravdu?“ Monika výhružně zašermovala ostrým skalpelem těsně nad Jiřího okem a čekala od něj potvrzení svých slov.

Pan Jiří měl smůlu. Již mnoho desetiletí trpěl na zarůstající nehty u nohou a na kuří oka. Ačkoli mazal různými mastmi jak mourovatý, vyzkoušel všemožné náplasti a nesčetně párů bot rozmanitých druhů a tvarů, nedokázal se těchto svých neduhů zbavit. A tak se jim přizpůsobil, už dávno se naučil v pravidelných několikatýdenních intervalech navštěvovat pedikúru, kde ho šikovné dámy pokaždé aspoň na čas zbavily jeho trápení.

Jenomže pak přišel covid a ti, kteří začali všechno zakazovat, poněkud pozapomněli, že pedikérské služby nejsou jen o parádě, ale též o zdraví. Jarní relativně krátké období zákazů pan Jiří ještě nějak přetrpěl, ale na podzim už prakticky nemohl chodit. „Nezlobte se, já vás nemůžu vzít, soused by mě udal a měla bych problém,“ odmítla Jiřího naléhavou prosbu o pomoc jeho současná pedikérka. Neuspěl ani u své předchozí pedikérky, na níž měl ještě kontakt, ta se mu omluvila, že už je dávno v důchodu a nedělá. A tak hledal a hledal dál, až v bezbřehých hlubinách internetu nalezl paní Moniku, která mu jako jediná byla navzdory všem zákazům ochotná ošetřit nohy.

„Posaďte se, podíváme se na to, tu roušku jsem si vzala jen kvůli vám,“ usadila paní Monika pana Jiřího u sebe doma do pedikérského křesla a začala šramotit nástroji. Její zmínka o roušce ho trochu překvapila, na tuhle součást oděvu si ač nerad už celkem zvyknul a při kontaktu dvou cizích lidí ji považoval za samozřejmost. Nastavil nohy, podvědomě vnímal to stříhání a obrušování, nenuceně s paní Monikou konverzoval o rozmarech počasí.

Ve chvíli, kdy do místnosti proniklo z ulice houkání záchranky, se paní Monika zarazila. Už to nevydržela, výhrůžně zašermovala ostrým skalpelem nad jedním z Jiřího kuřích ok a vyjádřila svůj nekompromisní názor: „Žádný covid neexistuje! Všechno je to jen spiknutí mocných, aby mohli snáz ovládat nás obyčejné lidi. Ta čísla nakažených a mrtvých jsou vymyšlená, abychom měli strach. No nemám snad pravdu?“

Pan Jiří ztvrdnul v rysech. Přišlo mu zatěžko oponovat někomu, kdo mu šmejdí ostrými nástroji po nohou, a tak opatrně spustil: „Nu, těm číslům taky moc nevěřím, započítávají bůhvíkoho a ta jejich opatření jsou chaotická, než aby se starali, co lidé potřebují, raději všechno zakážou. Ale, víte, znám řadu lidí, kteří už tuhle nemoc měli, a některé z nich pořádně potrápila.

Nastalo trapné ticho, paní Monika dodělala panu Jiřímu nohy, zarytě u toho mlčela a on měl pocit, že občas přitlačila trochu víc, než bylo potřeba. Nakonec zaplatil, vypadnul, byl rád, že to má za sebou a že zase konečně může normálně chodit. Nicméně následné předvánoční rozvolnění pan Jiří prošvihnul, pak se čas zavřených pedikúr zase vrátil a těsně po novém roce mu nezbylo, než sebrat odvahu, zatnout zuby a navštívit paní Moniku znovu.

„Jestli budu dneska protivná, tak se na mě nezlobte, jsem naštvaná a nevím, co si mám myslet,“ uvítala ho pedikérka nejasným sdělením, odmávla do křesla a pustila se do jeho nohou.

„Co se stalo?“ Zeptal se pan Jiří opatrně.

„Ále, radši se ani neptejte. Po vás mi sem přijde s nohama stará Straková,“ začala se mu paní Monika svěřovat. „Je jí přes osmdesát, ohledně toho humbuku okolo covidu měla vždycky stejný názor jako já, ale teď najednou obrátila. Dneska mi říkala do telefonu, že se nechá naočkovat, jakmile to bude možné. To já teda rozhodně neudělám, protože vím, co do toho dávají za sajrajt.“

Pan Jiří jen překvapeně zakroutil očima a paní Monika pokračovala: „Jestli to nevíte, tak já vám to teda povím. Přimíchávají do očkování nějakou látku, která vám v těle změní geny a z vás se stane poslušná ovce, rozumíte? Doufám, že vy se naočkovat nenecháte.“

„Nechám, protože jsem přesvědčený, že...“ odpověděl pan Jiří popravdě a chtěl začít argumentovat tím, že právě v očkování vidí navzdory určitému nebezpečí nežádoucích účinků jedinou možnost, jak se covidu postupně zbavit. Leč nebylo mu dáno, paní Monika mu skočila do řeči: „No, teda myslela jsem si o vás, že jste inteligentnější.“ Zbytek návštěvy proběhl opět za trapného ticha jako minule.

Po téhle návštěvě se pan Jiří zařekl, že si za účelem ošetření svých nohou najde někoho jiného. Hledal snad ještě usilovněji než předtím, leč tentokrát měl smůlu Ani mezi svými známými a ani v hlubinách internetu nenašel žádnou jinou duši, která by byla kvůli jeho nohám ochotná překročit vládní nařízení. A tak mu opět nezbylo, než zvednout telefon a zavolat paní Monice.

„Promiňte, já vás nemůžu vzít, jsem nemocná,“ ozvalo se na druhé straně skleslým chraplavým hlasem.

U pana Jiřího převážila účast s ochořelou osobou nad trápením s vlastníma nohama a optal se: „Proboha, co se vám stalo?“

„Dostala jsem ten mizernej covid 19. Chytla jsem ho od staré paní Strakové, o které jsem vám minule říkala. Dost mě to sebralo, ale teď už to mám, zaplať pánbůh skoro za sebou. Jen nic necítím, ztratila jsem chuť, jsem šíleně unavená a takhle blbě mluvím. Ale víte...,“ zajíkla se paní Monika ve svém chrapotu: „Víte, ta paní Straková to chuděra nepřežila, ani nestihla to očkování a mě je jí hrozně líto. A promiňte, jestli jsem na vás byla minule ošklivá, teď už vím svý.“

Pan Jiří vyjádřil účast nad úmrtím paní Strakové a domluvil se s paní Monikou, že jí zavolá za týden, to už by prý mohla být negativní. Odložil telefon a zamyslel se. Přišlo mu líto, že k tomu, aby jeden člověk konečně pochopil skutečný stav věcí, musel jiný člověk zemřít.