Všichni chodíme do školy

Myslíte si, že je možné, aby někdo nepoznal někoho, když se mu dívá přímo do tváře? Někoho, koho dobře zná a s kým je v neustálém kontaktu? Nemám na mysli vtípek typu „samozřejmě, třeba když je tma“ nebo tak nějak. Myslím, když je pozorovatel vidoucí, duševně zdravý, střízlivý, a podobně, zkrátka když mu nic nebrání v tom, aby pozorovaného dobře vnímal. Kupodivu to možné je. Kdo má domu kočku nebo psa, pravděpodobně se setkal s tím, jak jeho domácí mazlíček reaguje na svůj obraz v zrcadle. Dívá se sám na sebe, a přesto se nepozná, kočka sahá packou na zrcadlo nebo za něj, pes začne štěkat proto, aby toho návštěvníka buď odehnal, nebo přiměl ke hře. Přírodovědci to vysvětlují tím, že pouze lidé a některé druhy opic mají pocit jáství a dokážou si uvědomit sama sebe, u opic se to prý pozná podle toho, že se na sebe do zrcadla šklebí, zkouší různé grimasy, zkrátka dělají „opičky.“

Věřím, že navzdory tomuto rozdílu dokážou žít kočky, psi a ostatní jim podobní tvorové spokojeným životem a vůbec je netrápí, že něco neumějí. Řečeno s trochou nadsázky, tuto svou „nedokonalost“ by si mnozí z nich nepřipustili, ani kdyby toho byli schopni. Tím méně si nějakou nedokonalost připouští člověk, který se považuje za pána tvorstva a domnívá se, že jen tak mimochodem včera ke svačině snědl veškerou moudrost světa. Jenže ve skutečnosti je člověk jen o jeden stupínek výš, než jeho domácí mazlíčci a hluboce se mýlí, když tvrdí, že se při pohledu do zrcadla pozná. Vidí se v něm pouze na té úrovni, na jaké je schopen vnímat sám sebe a přitom vůbec nic netuší o duchovních rovinách svého jáství.

V předchozích kapitolách jsem psal převážně o tom, v co nevěřím. Snažil jsem se dělat si legraci z některých obecně rozšířených mýtů, občas jsem si svým laickým způsobem vypomohl vědou (učence prosím o shovívavost), tu a tam jsem se pokusil okořenit své povídání špetkou humoru. Tato poslední kapitola je však jiná, rád bych se v ní maličko rozepsal o tom, v co vlastně věřím nebo možná lépe řečeno položil si otázky, jak by mohlo být něco z toho, co je lidstvem nepoznané, tajemné, vědecky neprokazatelné. Věřím v přírodu a její fyzikální zákony a ve fakt, že není nic, co by jim odporovalo. Pokud se nám někdy zdá, že události a jevy, které jsou obecně označované jako „mezi nebem a zemí,“ tyto zákony porušují, vězme, že tomu tak není. Ony se jimi také řídí, potíž je pouze v tom, že my sami tyto zákony pořádně neznáme a potažmo i sami na sebe hledíme tak trochu jako ten pes nebo kočka na svůj odraz v zrcadle.

Každý člověk, ale třeba i jakýkoli jiný tvor, má kromě svého pozemského těla také duši. Nevím, kdy a kde tyto duše vznikly, ani zda stále vznikají, věřím však, že se opakovaně odívají do hmotných těl, aby procházely takovými životy, jaké známe a sami prožíváme. Možná vznikly někde mimo náš třírozměrný prostor a snad se tam mezi jednotlivými životy vracejí.

Na zdejší pozemský život nahlížím jako na příležitost se něco naučit nebo vykonat nějakou práci, splnit jakýsi úkol, prostě obrazně a velice zjednodušeně řečeno poslat svou duši do školní třídy, aby ji absolvovala buď úspěšně a postoupila dále nebo neúspěšně a musela si ji zopakovat. Náš svět, tak jak jej známe, je jedním ze stupňů škol. Zřejmě ne prvním a určitě zdaleka ne posledním, ale k tomu, aby naše duše mohla postoupit někam dál, musí projít všemi jeho třídami. Musí se oprostit od mnohého, s čím do této školy přišla, přemnohému se naučit, a to jak v rovině vědomostní, tak také v rovině přístupu ke svému okolí a navíc nesmí zůstat v zásadním sporu s některým ze svých spolužáků, neb jinak by se tito dva museli potkávat ve třídách tolikrát, dokud svůj vzájemný problém nevyřeší.

Duše má svou pouť zdejším životem značně ztíženou, neb je oděna do jednoduchého těla, utvořeného pomocí genů a ovládaného hormony. Navíc dostala do vínku koňské klapky, které jí brání vidět širší souvislosti a nedovolí ji uzřít nic z toho, co je mimo její současný život. Neví proto, proč se rozhodla sem přijít, co má vlastně vykonat a neustále je ovlivňovaná potřebami svého těla.

Je mnoho otázek, například jaký je rozdíl mezi duší vtělenou do člověka a duší vtělenou třeba do kočky. Je pouť řadou životů kočičích pouze nižším stupněm školy než pouť řadou životů lidských a může se ta kočka jednoho dne stát člověkem nebo jde o zcela odlišný studijní proud? Jaké jsou školy, kterými duše prošla, než přišla na naší Zemi a jaké jsou ty následující? Jsou některé tyto světy podobné našemu nebo jsou všechny úplně odlišné a pro nás naprosto nepochopitelné? Jsou alespoň některé z nich v našem vesmíru? Jaké jsou možné interakce mezi životem zde a něčím „vnějším“, souvisejí nějak s paranormálními jevy, jsou pro některé tvory méně a pro jiné více postřehnutelné a bylo by lze se jim přiblížit zapojením těch oblastní mozku, o nichž nevíme, k čemu slouží? Některé z těchto otázek jsou opravdu odvážné, například jak je časová posloupnost jednotlivých životů svázaná s časem, který plyne zde na Zemi a zda je tudíž například možné narodit se z pozemského hlediska do dřívější doby, než jsme ve svém předchozím životě zemřeli? Nebo zda je možné přestoupit na jinou školu a pak se zas vrátit do té původní, tedy prožívat životy zde, pak si na nějaký další „odskočit“ někam jinam a poté se vrátit zase sem?

Domnívám se, věřící nechť mi odpustí, že neexistuje nějaká řídící entita či „rada starších,“ která by duše směrovala do jejich životů a určovala jim, co mají kdy a kde vykonat. Věřím, že ačkoli o tom nevíme, sami jsme si před příchodem sem vytýčili rámcové cíle a je jen na nás, zda je dokážeme alespoň částečně naplnit, abychom mohli postoupit dál. Jenže kde je náš konečný cíl? Kam dojde duše, až všechny ty školy vychodí? Vpluje do nějakého superkontinua, kde přijde o svoji identitu nebo zůstane sama sebou? A je tento proces vůbec konečný nebo bude ta ubohá dušička muset studovat stále dál a dál?

Obávám se, že ty naše klapky na očích jsou natolik účinné, že nám nedovolí nalézt odpovědi na většinu z těchto otázek a věřím, že je to tak zařízeno záměrně, abychom nebyli rozptylování od hledání a plnění úkolů, které jsme si sem přinesli, podobně jako jsou žáčci ve třídě při hodině záměrně odříznuti od okolního dění, aby se naučili tomu, čemu se naučit mají.

Ať už tedy je či není pravda to, v co věřím nebo nevěřím, ať už jsou odpovědi na naše otázky jakékoli, domnívám se, že bychom měli žít tak, abychom nikomu ve svém okolí záměrně neubližovali víc, než je nutné k našemu vlastnímu přežití, naopak abychom se snažili nějakým, nám schůdným způsobem ostatním bytostem pomáhat. Třeba alespoň tím, že si je „budeme brát do svých srdcí.“ Měli bychom se během svého života „naučit“ co nejvíc, a snad ani není důležité, zda naším „učebním oborem“ bude získávání a rozvíjení informací a všelikých dovedností nebo například hledání pozitivnímu přístupu k sobě samému a ke svému okolí.