Všechno je špatně

„Honzo, dneska mi k tomu kafi objednej panáka, fakt to potřebuju.“ Maruška vypadala dost zničeně, a tak jsem kývnul na servírku, objednal našeho oblíbeného turka, větrník a k tomu navíc třináctý pramen. Ten ji vždycky potěší.

„Víš, Honzo, nasadili mi do kanceláře upíra. Vlastně upírku. Irenu.“ Sotva se ta dáma krásných kyprých tvarů sesunula do křesílka, ani mě nenechala zeptat, co se jí vlastně stalo, a spustila slovní vodopád.

„Je to taková štíhlá a celkem pohledná ženská, ale sotva otevře pusu, jakoby z tebe začala vysávat všechnu energii. Všechno je podle ní špatně, nic jí nepřijde vhod a podává ti to takovým způsobem, jako bys za to mohl ty sám...“

„Počkej, počkej,“ dovolil jsem si Marušce skočit do řeči, a napřáhl ruku s tím zlatavým panáčkem. „Napřed si přiťuknem, ať se trochu uvolníš.“

„Tak jo,“ cink, cink na zdraví, lůček Becherovky a pak už jen, „seš hodnej, ale teď mě nepřerušuj, musím to ze sebe dostat ven.“

„Tak třeba houby. To je takový nevinný téma, tak jsem na ně zavedla řeč a vyprávěla jí, jak jsme se letos na Šumavě akorát trefili do toho krátkýho období, co bys je mohl sbírat kosou a přivezli si jich domů plnej auťák. A víš, co mi na to Irena řekla?“

„To nevím,“ využil jsem moment, kdy Maruška na chvilku zmlkla, loknul si kávy a trochu ji pošťouchnul: „Vím jen to, že teď tady naproti mně sedí bezvadná ženská.“

Zakuckala se větrníkem, neubránila se krátkému úsměvu, ale odmávla mě. „Nech toho, ty jeden, komplimenty až potom. No, Irena si začala stěžovat, že na houby už ani nechodí, protože se v lese vždycky naštve. Prej, že buď nerostou nebo když rostou, tak jí je někdo vysbírá před nosem a když už nakrásně nevysbírá a nějaký najde, tak jsou stejně všechny červivý. A takhle to ona má se vším. Když je teplo, umírá vedrem, když je zima, div, že nezmrzne, lidi na ulici na ni prskaj bacily, v práci otročí za almužnu, v krámech je všechno drahý a stojí to za bačkoru. Řeknu ti, už jí takhle poslouchám druhej tejden a jsem z ní dost zničená.“

„Maruško,“ dostal jsem se zase na chvilku ke slovu. „To je mi líto, ale budeš s tím muset něco udělat. Jestli se ti nedaří ji ignorovat, tak řekni šéfovi, ať ji posadí někam jinam. Třeba k sobě, aby si taky trochu užil,“ pokusil jsem se o naivní žertík.

„Jo, Honzo, já už něco udělala a teď se trochu bojím, aby se to neobrátilo proti mně. Včera ráno jsem jí ucpala pusu štrůdlem. Říkala, že ho má ráda, ale kupovanej je pokaždý hnusnej a když si ho upeče sama, tak to dycky pokazí. Tak mi to nedalo, večer jsem jeden upekla podle toho receptu, jak ti minule tolik chutnal a ráno jsem jí ho položila na stůl, ať si udělá hezkou chvilku.“

„Však já vím, že jsi zlatá holka a rozdala by ses pro druhý.“ Maruška už byla o poznání klidnější a dokonce na mě šibalsky mrkla jedním okem. Se slovy „teď se nekoukej“ labužnicky olízla talířek po větrníku a teprve potom pokračovala ve vyprávění.

„To víš, že jí ten štrůdl zachutnal. Jenomže jak ho jedla, tak strčil do dveří hlavu kolega Jiřík a jestli bysme mu nedali trochu kafe, že si ho zapomněl koupit. Irena hned přestala jíst a jakmile se za Jiříkem zavřely dvéře, tak zase začala nadávat. Že jsem mu prej neměla nic dávat, takový týpky ona zná, jenom si berou věci od druhejch a sami nikdy nikomu nic nedaj. A přitom to není pravda, Jiřík je férovej chlap a pokaždý nás něčím příjemně překvapí. Tak už jsem se neudržela a narovinu jí řekla, ať si nekazí hezkou chvilku u dobrýho jídla, furt na něco nenadává a pěkně si ten štrůdl vychutná.“

„A pak se mi, Honzo, představ si to, ta holka rozbrečela před očima. Vzlykala a spílala si, jaká je kráva, že tohle o sobě ví. Nic hezkýho ji nedokáže potěšit, vždycky na ni přijde nějaká černá myšlenka a zkazí jí náladu. A že kvůli tomu věčnýmu nadávání od ní uteče každej mužskej. Pak začala s takovejma řečičkama, že jako já jsem jediná, kdo ji chápe myslí to s ní dobře, že mě sice nechce obtěžovat, ale jestli bych nebyla tak hodná a nezarazila ji pokaždý, když zase začne na něco nadávat. Honzo, to je celý, co jsem ti chtěla říct a teď s tím něco udělej. Víš, já bych jí na jednu stranu ráda pomohla, ale zároveň se bojím, aby se na mě nenalepila a věčně mě nestrhávala do těch svejch negací. A teď mi, prosím tě, objednej ještě jednou ten třináctej pramen, jó?“

Maruška na mě upřela své hluboké hnědé oči, asi čekala, že udělám zázrak. Zázraky neumím, asi jsem chyběl, když jsme se je učili ve škole. Tak jsem jen, snad mi to Soňa promine, vzal Maruščinu měkkou ruku do svých dlaní a zavolal servírku, aby nám přinesla ještě po skleničce Becherovky.

„Maruško, ty nejsi jen zlatá a krásná ženská, ty jsi navíc silná osobnost.“ Nic lepšího mě nenapadalo, tak jsem se pokusil trochu improvizovat. „Jenomže koukej, nikdo z nás není nezničitelnej a tyhle lidský upíři jsou fakt nebezpečný. Sama říkáš, jak tě Irena svejma řečma vysává. Vím, že to s ní myslíš dobře, klidně jí občas trochu srovnej, ale vocaď až pocaď. Jestli chceš, tak mi teď tady před celou cukrárnou vynadej, že jsem necitlivej, ale musíš myslet hlavně na sebe. Ta holka má nešťastnou povahu a jestli se chce změnit, musí na sobě zapracovat hlavně ona sama, nikdo jinej to za ni neudělá. A vůbec, kdyby mi tě zničila, kde já bych našel druhou takovou ženskou, která se mnou chodí na kafe a nechá se při tom klidně hladit očima a ...“

A Maruška už mě nenechala domluvit. Natáhla se přes stůl, dala mi ruku na pusu a zahrozila mi prstem: „Tak ty si nedáš pokoj? Počkej, budu na tebe žalovat Soně a ta už si tě srovná. Dík a příště si přede mnou nehraj na chytrýho, vypadáš jako ňákej pan profesor a to ti nesluší.“

Smála se přitom očima a já věděl, že už to s Irenou skoulí, bude v pohodě a všechno bude zase dobrý.