Však budeš taky jednou starej!

Tenhle zážitek mi vůbec neudělal radost, i když jsem se ho účastnil pouze jako pozorovatel. Nakonec mi však přinesl určitý pocit zadostiučinění, když starý a v zásadě bezbranný pán trefně odrazil verbální útok mladého hulváta.

Bylo pozdní odpoledne žhavého červnového dne, já cestou z práce čekal na tramvaj a těšil jsem se domů, kde si hned po příchodu hodím příjemnou chladivou sprchu. Vedle zastávky byl stánek, ve kterém se krom cigaret prodávají všemožné drobnosti, tramvaj dlouho nejela a já si krátil čas pozorováním nakupujících. Pán středního věku s placatou čepicí na hlavě strčil do kapsy krabičku cigaret a zmizel v horku. V menším odstupu za ním stál stařeček, mohlo mu být tak osmdesát. Opřel se o svou hůlku, chystal se postoupit k okénku stánku, když v tu ránu se odkudsi přihrnul mladý muž v ušmudlaných montérkách, předběhl ho a křiknul na prodavačku: „Placatku rumu!“

„Pane, nepředbíhejte, je tady fronta,“ zaprotestoval proti ušmudlancovu náhlému vpádu stařeček s hůlkou. Maličko couvnul a na dotvrzení svých slov udělal volnou rukou gesto za sebe, kde čekalo pár dalších lidí, až na ně přijde řada.

Nicméně ušmudlanec byl jiného názoru, nějaká fronta ho nezajímala, a tak se vůči stařečkovi ohradil způsobem sobě vlastním: „Drž hubu, dědku plesnivej, pospíchám do práce!“

Stařeček byl možná na podobné chování zvyklý, a tak jen s mírným překvapením maličko pozdvihl obočí a ohradil se vůči ušmudlanci svým stále mírným tónem: „Ale předběhnout několik lidí není slušné.“

„Chceš dostat do držky?“ Přitlačil na pilu ušmudlanec a byl-li brunátný ve tváři už před tím, teď vypadal jako rak čerstvě vytažený z vroucí vody. A na dotvrzení svých slov zahrozil stařečkovi pěstí.

„Nic si z toho nedělejte, pane,“ špitla mladá dlouhovlasá dívka, stojící za stařečkem ve zřejmé snaze napadeného pána uchlácholit.

Ten však zjevně žádné chlácholení nepotřeboval. Ironicky se usmál a promluvil na učmudlancovu adresu hlasem, který byl natolik tichý, aby svědčil o tom, že stařečka jen tak něco nevyvede z míry, ale zároveň dost hlasitý, abychom ho slyšeli všichni přítomní: „Však taky budeš jednou starej, chlapče. Až se ti bude motat hlava z horka, ty nebudeš moct a vystartuje na tebe nějakej mladej hulvát, tak si na tuhle dnešní chvíli vzpomeneš, to ti garantuju.“

Stařečkova slova zapůsobila na ušmudlance jako vosí bodnutí, vyštěknul na něj nepublikovatelné synonymum pro pánské přirození, sbalil placatici rumu, z gusta si odplivnul a odspěchal. Podle svých předešlých slov prý do práce, i když popravdě řečeno, sám si nedovedu představit v jaké firmě je pracovní náplní konzumace tvrdého alkoholu.

„Pane, nepotřebujete nějak pomoct?“ Ozvala se starostlivě dlouhovláska za stařečkem.

„Ne, slečno, děkuji, jste hodná,“ odpověděl jí tázaný s úsměvem tentokrát už nikoli ironickým, nýbrž veskrze vstřícným. Konečně pokročil až k okénku, zakoupil sobě petku čisté vody, za pomocí hůlky poodešel do stínu a tam se s ledovým klidem úlevně napil. Jestli byla voda v lahvi též ledová, to nám všem zúčastněným zůstalo bohužel utajeno.

Po žhavé cestě tramvají, chvilkovém ochlazení v metru a poté dalším náporu vedra v příměstském autobusu jsem konečně dorazil domů do té vytoužené sprchy. Nechal jsem na sebe dopadat kapičky chladivé vody, které krom potu dokázaly smýt i mé rozhořčení nad chováním mladého hulváta vůči stařečkovi, který se ho dovolil napomenout. V duchu jsem ocenil duchapřítomnost a odvahu toho pána s hůlkou, člověka z generace, jíž vděčíme za své životy nejen my ostatní, ale též onen neomalený ušmudlanec, který též jednou na vlastní kůži zakusí, co obnáší stáří. Ne všichni staří lidé se dokážou ohradit proti hulvátství tak jako stařeček s hůlkou a možná právě tenhle ušmudlanec bude jednoho dne vděčný, až se ho podobně jako ta dlouhovlasá dívka zastane někdo z budoucích mladých.