Vnuk

„Jestli ti jde o vážný vztah, tak si se mnou radši nic nezačínej.“ V tomhle byl Michal férový kluk, jenomže leckterá ženská mu nedokázala odolat navzdory jeho varování.

Byl prototypem mladého muže, který aniž se o to snažil, strhl svým vtipem, šarmem a přátelským otevřeným vystupováním pozornost společnosti na svou stranu. Když se bavil mezi přáteli, vždy dokázal přijít s nějakým vtipným a neotřelým nápadem. Když pracoval, uměl svým kolegům vnuknout nejlepší způsoby řešení a ještě v nich vzbudit dojem, že na ně přišli sami.

Vůči ženám působil nějakým magickým charizmatem. Stačilo, aby mu jen krátce problesklo hlavou: „jejda, tahle holčina by stála za hřích“ a ona se od té chvíle sama od sebe začala motat kolem něj. A kdyby jen motat, když se společnost rozešla a ti dva zůstali sami, začasto nadešla chvíle, v níž ji marně varoval tou větou, že o vážný vztah nestojí. Pak spolu nějaký čas chodili, ne víc než pár měsíců, než ji Michal nechal plavat a šel zase o dům dál.

Michalův tatík byl o dost let starší než jeho maminka, a ta, když bylo jejich synovi čtrnáct, odešla od rodiny. Nechala se okouzlit nějakým výrazně mladším, úspěšnějším a prachatějším modelem, sbalila si kufry, odstěhovala se a při představě nového života s povděkem nechala přiřknout Michala do otcovy péče. Mámin odchod v Michalově pubertálním věku způsobil jeho pozdější nechuť k vážným vztahům a on se víceméně podvědomě rozhodl využívat své partnerky k pouhému pobavení.

Michal tedy zůstal s taťkou sám v chlapské domácnosti. Ti dva se spolu dělili spravedlivým dílem o veškeré domácí povinnosti, radosti a starosti a později po Michalově nástupu do práce též o náklady. Spíš než jako otec a syn žili jako dobří přátelé. Jakkoli se jeho taťka už podruhé neoženil a o příslušnice něžného pohlaví neprojevoval prakticky žádný zájem, vnímal synovy milostné avantýry se shovívavým smíchem a v žertu si ho dobíral: „Chlape mizerná, jestli se nezměníš, tak mi jednou zůstaneš na ocet.“ V jeho slovech však zároveň zazníval sotva znatelný smutný podtón, ve skrytu duše by byl rád, kdyby se Michal přece jen usadil.

***

„Michale, jestli to takhle půjde dál, tak se od tebe v životě nedočkám vnoučete a vymřeme po meči. Měl by sis konečně najít nějakou pořádnou ženskou pro život.“ Pravil taťka jednoho dne vážným změněným hlasem. Michal se vylekal. Ne snad nad jeho požadavkem, ale nad způsobem, jakým jej vyslovil. Dobře věděl, že takhle mluvívá jen, když je na obzoru nějaký vážný problém. Nedalo mu, aby se nezeptal: „Táto, proboha, co se děje?“

„Chlape, přišla bída na kozáky, jsem nemocnej. Nechtěl jsem ti to říct, ale jinak to nejde, je to vážný. Doktoři mi našli něco, nač je celá ta jejich učená medicína krátká. Dávají mi maximálně půl roku, nějak to se mnou tady uvnitř zamávalo a já bych si najednou strašně moc přál, kdybych stihnul vidět, že tady na tom prašivým světě nezůstaneš sám.“ Jen stěží se snažil budit dojem, že mu vůbec nejde o něho samotného, ale jen o Michalovu budoucnost.

Michal se změnil, jakoby pod tíhou situace určitým způsobem konečně dospěl. Práci sice zvládal jako dřív, dokonce pořád pomáhal kolegům, ale jinak se stranil společnosti, o dovádění se ženami ztratil zájem a pokaždé rychle pospíchal domů. Na zvědavé otázky přátel a kolegů vždy odpovídal nejasným zamumláním o rodinných starostech. Jediný, komu se dokázal se vším svěřit, byla Magda, jeho nejbližší kolegyně, kterou si kdysi se smíchem dobíral jako „gotickou dívku.“ Štíhloučká, vysoká, úzká v bocích, v prsou i v obličeji, s pěšinkou uprostřed dlouhých černých vlasů a s navenek nepřístupným vystupováním. Ta se teď tak nějak sama od sebe stala jeho vrbou a dokázala ho psychicky držet nad vodou.

Čas plynul, taťkovi bylo hůř a hůř, Michal se o něj staral ze všech svých sil. Jeho naléhání na potenciální synův vážný vztah bylo čím dál, tím silnější. Michal si s tím nevěděl rady, ze srdce rád by mu vyhověl, ale nedokázal přijít na to jak.

„Michale, jestli chceš, já ti pomůžu,“ nabídla se Magda po delší úvaze poté, co se ji opakovaně svěřil s touhle starostí. Promiň, že to říkám tak tvrdě, vím, že by to byl podvod, ale pokud o to stojíš, tak až bude nejhůř, můžeš mě tátovi představit jako svou partnerku. Klidně mě za tenhle nápad pošli do háje, ale věř, že když to uděláš, bude se mu odcházet snáz. Michal se po jejích slovech rozbrečel. Když se trochu uklidnil, vzal ji za ruku a s tichým poděkováním sotva znatelně kývl na souhlas.

Pár dní před taťkovým skonem přivedl Magdu do nemocnice a představil mu ji. Vzal ji okolo ramen a ona si s významným pohledem nenápadně pohladila břicho. Taťkovi se naposledy v životě rozzářily oči štěstím: „Krucinálfagot vy dva, kdy se vám to narodí?“ Pro oba mladé to bylo nesmírně těžké, Michal s vypětím sil zalhal: „Táto, za sedm měsíců.“

***

Mnoho času stačilo uplynout, než se Michalovi vrátil jeho někdejší humor a přirozený šarm, nesmírně mu v tom pomohla Magda. Ta žena, která byla navenek nepřístupná, ale uvnitř tak citlivá, že dokázala zlomit Michalovu dávnou od maminčina odchodu zakořeněnou nechuť k vážným vztahům. Nakonec zlomila i jeho lež, vyřčenou nad tatínkovou smrtelnou postelí, akorát, že jeho vnuk přišel na svět o dost později než za sedm měsíců. Dostal jméno Rudolf po dědečkovi, kterého nikdy nepoznal.