Úředník

Pro víkendovou cestu na setkání s přáteli v malebných Svitavách jsme si tentokrát vybrali vlak Českých drah. Byla to dobrá volba, objevili jsme nový živočišný druh - vlakového úředníka.

Napřed však chvilku k tomu cestování. Dlužno přiznat, že se na nás usmálo štěstí a snad náhodou jsme zvolili nějaký dobrý vlak. Měl zapnutou a fungující klimatizaci, zapnutou a fungující wifinu, uvnitř bylo čisto a jel načas. Jediné, co by se mu dalo vytknout, byla netekoucí voda na WC. Nu, ale to přece zas tak nevadí, zvlášť, když je venku vedro a člověk upocenýma rukama chtě nechtě osahá kdejaký sajrajt.

Jízdenky z Prahy do Svitav jsem zakoupil s předstihem přes internet, pro cestu tam přikoupil i místenku. To víte, sobota ráno, lidé se z metropole rozprchávají na všechny strany, a tak jsem byl ustaraný, abychom měli kam složit své postarší kosti.

„Nebudeme spěchat,“ dohodli jsme se s manželkou, „sezení máme zajištěné.“ Ano, vše bylo v pořádku a naše dvě sedadla nás už zvesela čekala. Nastal jen maličký zádrhel. Jízdenka platila pro třidu druhou a mnou vybraná sedadla byla umístěna ve třídě první. „Chlapče, jsi to ale osel,“ nadal jsem si pěkně od plic. „Zaklikával sis to přece celé najednou a takovou školáckou chybu jsi udělal. Přece nemůžeš od systému na prodej jízdenek chtít, aby za tebe ohlídal, že si vybereš místo ve stejné třídě, pro jakou platíš jízdné.“

No nic, nakonec jsme si nějak sedli.

***

Teď už však k úředníkovi, promiňte mi ten dlouhý úvod, podělit jsem se prostě musel. Vlakového úředníka jsme potkali dnes cestou zpátky. Rychlík jel z Brna do Prahy a my přistoupili v těch Svitavách. Místenku jsme neměli, předem jsme nevěděli, kdy pojedeme a já aspoň neměl co zvorat. Sedli jsme si k nějakému mladíkovi na čtyřsedačku se stolkem uprostřed, co jich je pár v každém vagónu.

Nu a stejnou čtyřsedačku přes uličku celou okupoval právě ten náš úředník. Byl zvláštní, takový staromódní. Od normálního úředníka by dnes člověk očekával, že si zastrčí noťásek do fungující zásuvky elektrického napájení, určené pro noťásek a že se připojí na fungující wifinu.

Ten náš však nikoli, šel na to od lesa. Do fungující zásuvky elektrického napájení, určené pro noťásek si zastrčil varnou konvici, aby si uvařil kávu. O tenhle pohled nás, bohužel, ochudil, musel tak učinit někde hned za Brnem a my už jen viděli hrnek s hotovou kávou. Byl pěkný, takový ten z chirurgické oceli.

Po celém stolku, určeném pro čtyři cestující, sedící ve čtyřech sedačkách, měl náš úředník rozložené úřadování. A pilně úřadoval. Hezky klasicky, bez pomoci výpočetní techniky listoval v lejstrech, zapisoval do zápisníku. Krabatil čelo, přemýšlel, barevným zvýrazňovačem zvýrazňoval.

Někde v Chocni nebo v Pardubicích, přistoupily do celkem zaplněného vagónu dvě sličné slečny. Tedy jestli šlo opravdu o slečny, to nevím, ale že byly obě sličné, za tím si stojím. Uviděly čtyřsedačku s jediným cestujícím, i slušně se zeptaly, zda by si mohly přisednout. Být v kůži našeho úředníka, ni vteřinu bych neváhal. V lomozu vlaku jsem nepostřehl, co jim úředník odpověděl, ale jedna z nich vzápětí mávla rukou, řekla cosi ve smyslu „sem teda ne,“ a společně se svou kamarádkou zmizela z mého dohledu. Škoda. Leč napadlo mě, že si náš milý úředník možná zakoupil čtyři jízdenky, snad i čtyři místenky, aby si celou čtyřsedačku se stolkem pojistil předem.

Blížili jsme se ku Praze a ten dobrý úředník doúřadoval. Bosky si došel na WC, po návratu prostrčil své bosé nohy pod stolem a nechal je spočinout na plyšové sedačce proti sobě. Chvíli odpočíval po náročné práci, pak ručně ubalil cigaretku, schoval svůj úřad do obrovského batohu a zmizel nám z očí. Bylo mi to trochu líto, kdypak se mi v dnešní době znovu podaří setkat se s takovým pořádným starosvětským vlakovým úřadováním.

PS: Promiňte mi tu mizernou fotku. Fotil jsem to narychlo mobilem, aby mi úředník nepřestal úřadovat, než stihnu vyhrabat z batohu foťák.