Tebe bych tak chtěl potkat v hospodě, člověče

Řidiči příměstských autobusů vytvářejí ve svých spojích společenské klima. Vozí prakticky stále stejné pasažéry a cestujícímu je hned po ránu líp, když si s dobře naladěným človíčkem za volantem popřeje s úsměvem pěkný den.  

Dobře naladěným človíčkem za volantem? Nám cestujícím to možná přijde jako samozřejmost a přitom si vůbec neuvědomujeme, že ten člověk musel vstávat, když my měli ještě půlnoc. Že jezdí za každého počasí, ať mu do kabiny pálí slunce v pětatřicetistupňových vedrech nebo ať je třeskutý mráz a autobus se mu klouže po náledí. Že se dnes a denně setkává s agresivními řidiči, že má mizerný plat, že může mít spoustu dalších osobních starostí.

A přesto, z těch několika řidičů, které dennodenně ráno a odpoledne potkávám, jsou nejmíň dva, kteří se na cestující hned ve dveřích zatváří, jakoby měli radost, že je vidí. Pozdraví jako první, usmějí se a člověku je pak hned líp, ani mu tolik nevadí, že musí čekat v zácpě a přijde pozdě do práce. Ostatní řidiči jsou spíš neutrální. Odpoví na pozdrav, když na to přijde a člověk si sedne vpravo hned vedle nich, ochotně prohodí pár vět. O fotbale, o počasí, o tom, jak se stát s krajem zase nedomluvil, na dvou souběžných rozkopaných komunikacích jsou fronty a místo dvaceti minut se jede hodinu. Prostě taková lidská autobusová pospolitost.

Jenomže, jak už to mezi lidmi bývá, i ten nejpříjemnější řidič se dokáže naštvat, zvlášť když se srazí s volem. Pardon, chci říct s exemplářem jistého druhu cestujících. Pro ilustraci uvedu příklad:

Řidič: „Ukažte mi to, prosím.“ (Chlápek zamával řidiči před očima s lístkem, který si cvaknul někde jinde, chtěl rychle proběhnout do autobusu a teď se neochotně vrací).

„To máte neplatné, to jste si označil předvčerem.“

„To plátno,“ brání se chlápek.

„Buď si u mě kupte novou jízdenku nebo si vystupte.“

Chlápek si s mrmláním prohrabe kapsy a nabídne řidiči zmuchlanou tisícovku.

„Nemáte menší?“

„Němaju.“

Scénka může skončit několika způsoby. V nejlepším případě založí chlápka drobnými jeho kolega, který s ním jede do práce do skladové haly. Případně se řidič ustrne, s patřičným láteřením vysype kasu a vrátí chlápkovi hromadu menších bankovek a drobných mincí. Přinejhorším má chlápek prostě smůlu a řidič ho vyhodí, protože mu opravdu nemá jak vrátit. Nebo prostě proto, že nádoba jeho trpělivosti přetekla a on se nehodlá dál zabývat s někým, kdo ho chtěl původně podvést neplatnou jízdenkou.

Jsme jenom lidé, a tak by bylo s podivem, kdyby se i mezi řidiči příměstských autobusů občas nevyskytl nějaký ten skalní morous. Jeden takový týpek jezdí z Černého mostu do Nehvizd a poznáte ho podle toho, že bez ohledu na roční období má na hlavě věčně naraženou kšiltovku a zásadně neodpovídá na pozdrav. Opět uvedu příklad.

Do autobusu nastoupí slušně oblečený pán, který tudy zjevně nejezdí a není znalý místních poměrů: „Dobrý den, jedete do Nehvizd, prosím?“

„Si neumíte přečíst jízdní řád?“

„Promiňte, já se jen zeptal.“

„No kam jinam bych asi tak měl jet?“

„Tak mi prodejte jeden lístek, prosím.“

„Kam jako, copak si myslíte, že jsem jasnovidec?“

Pán není anděl, a tak mu už začíná docházet trpělivost: „Do Nehvizd, vždyť se vás na to ptal.“

Řidič si dává na čas, aby všem ukázal, jak ho takoví hloupí cestující otravují. Zvolna se uráčí prodat slušně oblečenému pánovi jízdenku a na jeho poděkování odpoví pohrdavým odfrknutím. Pán se přesouvá dozadu do autobusu a když mě míjí, polohlasně si uleví na účet řidiče: „Tebe bych tak chtěl potkat v hospodě, člověče.“

Tihle řidiči příměstských autobusů zřejmě procházejí nějakým zvláštním konkurzem, ve kterém uspějí pouze vstřícní, shovívaví, milí a hlavně trpěliví lidé. Co my víme, možná takovým člověkem dřív býval i ten s kšiltovkou a ve skalního morousa se změnil kvůli nějaké nepřízni osudu. A tak nejen všem ostatním, ale též jemu popřejme příjemnou jízdu v jejich autobusech a hlavně ve vlastních životech.