S touhle ženskou si nic nezačínej!

Na své rodiče si pamatuji jen z dětství. O prázdninách mezi první a druhou třídou mě odvezli z města na venkov k babičce, abych si tam užíval čerstvého vzduchu, zatímco oni budou chodit do práce.

Prvních pár červencových víkendů tam přijeli za námi a všichni jsme se těšili, až nastane srpen, oni si vezmou dovolenou a budeme zbytek mých prázdnin trávit spolu. Leč nedočkali jsme se, osud rozhodl jinak a tragická dopravní nehoda připravila maminku s tatínkem o život.

Moje babička byla nesmírně silná osobnost. Přes veškerou tíhu ztráty svého syna, snachy a druhého ještě nenarozeného vnoučete se nesesypala, zatnula zuby a s naprostou samozřejmostí převzala péči o toho jediného tvora, který jí zbyl. Tedy o mě. Natrvalo si mě z městského pronajatého bytu přestěhovala do své chalupy a zařídila vše potřebné, abych mohl do druhé třídy nastoupit v místní malé vesnické škole. Ač sama musela být hluboce nešťastná, nedávala to na sobě znát, aby mi pomohla lépe se se vším vyrovnat. S tím, že jsem ze dne na den přišel o rodiče a musel si zvykat na život v úplně jiném prostředí.

S obrovským povděkem mohu říct, že mě babička s láskou a péčí vychovala, a když se v mých dvaadvaceti odebrala na druhý břeh za svým manželem, cítil jsem se, jako bych byl odjakživa venkovan. Bylo pro mě samozřejmostí zůstat v chalupě, kterou jsem po ní zdědil. Však taky proč bych se někam stěhoval, když jsem měl ve vsi spoustu přátel a práci, která mě bavila. Dělal jsem na pile v sehrané partě kamarádů, navenek jsme možná vypadali trochu drsněji, ale nedali jsme jeden na druhého dopustit.

S holkama jsem to nikdy moc neuměl. Stáňa z chalupy za potokem, takové typické pošumavské plavovlasé děvče s vždy milým úsměvem a baculatější postavou se se mnou kamarádila už od dětství a později o mě začala projevovat zájem. Ale já ji měl zažitou jako kamarádku, rád jsem si s ní popovídal, ale to bylo z mé strany asi tak všechno. Mně spíš přitahovaly poněkud jiné ženy, na pohled štíhlé jak proutek a povahou rázné a sebejisté. Zkoušel jsem získat srdce, no, spíš možná něco jiného dvou takových, napřed starostovy dcery Jiřiny a poté servírky v naší hospodě Heleny. Leč neuspěl jsem ani u jedné z nich, Jiřina měla nos nahoru, o obyčejného kluka z pily neměla zájem a u Heleny pro změnu nezafungovala chemie. Tedy chemie z její strany, mně stačilo, abych na ni pomyslel a už to jelo.

„Nemohl byste mi pomoct, prosím vás? Hergot, já to nedokážu povolit.“ Touto větou mi odpověděla žena s velkým Ž, na kterou jsem jednoho dne náhodou narazil cestou z práce. Jel jsem jako obvykle na bicyklu, už jsem byl skoro doma, když jsem si všimnul, jak se lopotí u auta. Seděla na bobku směrem do silnice, snažila se klíčem uvolnit matky u kola s prázdnou pneumatikou, roztomile přitom kroutila prdelkou a dlouhé černé vlasy jí poletovaly kolem ramen. Přesně můj typ. Zeptal jsem se jí, jestli něco nepotřebuje, kolo vyměnil za pár minut a pak jí nabídnul, jestli si nechce jít umýt ruce od toho marného snažení.

Napoprvé se k mytí rukou přidalo pobytí u kafe, napodruhé, když jsme se domluvili, že se u mě zastaví při příští cestě, přibyly ke kafi domácí buchty. Mimochodem, o ty jsem poprosil Stáňu, aby mi je coby věrná kamarádka upekla. Nu a napotřetí už u mě automobilistka Markéta přespala se vším všudy, co k tomu patří.

Markéta bydlela v nedalekém městečku, pracovala u nějaké investiční společnosti, po večerech si dodělávala vysokou a tak jednou za týden jezdila přes naší vesnici navštěvovat svou starou tetu. Postupem času u mě na zpáteční cestě zůstávala pravidelně do rána, někdy si i přes svoje vytížení dokázala udělat čas, abychom si zajeli na výlet, párkrát mě vzala do své moderně zařízené a pečlivě naklizené garsonky ve městě. „Tohle je moje maličké království,“ říkávala a dívala se přitom na mě takovým zvláštním způsobem, jakoby se tam cítila svázaná a toužila po něčem jiném. Já byl šťastně slepě zamilovaný a v hlavě mi zrála myšlenka nabídnout Markétě, aby se přestěhovala ke mně do chalupy.

Bylo časné ráno, sotva se rozednívalo a nad rybníkem za naší vesnicí se vznášela mlha. Volným krokem jsem se blížil v ta místa, spíš jsem plul prostorem, než abych normálně šel a hlavou mi táhly nejasné tíživé pocity. V tom jsem na hrázi uviděl nejasný obrys postavy, nevím proč, ale byl jsem si jistý, že je to moje babička. Chtěl jsem se k ní rozběhnout, ale nešlo to, nohy mi zdřevěněly a jakási neznámá síla mě nechtěla pustit dál. Zpozoroval jsem, jak se na mě babička upřeně dívá vážnýma očima a navzdory vzdálenosti, která nás dělila, jsem uslyšel její tichý rozhodný hlas: „Mirečku, pozor, s tou ženskou si nic nezačínej, je nečestná!“ Po těchto slovech zahalila babiččinu postavu mlha a mě přepadly ještě tíživější pocity, než jsem měl předtím.

Pak celá scénka zmizela, já se probudil a začal se chvatně chystat do práce. Svou zesnulou babičku jsem stále miloval, celý sen jsem si nedokázal vysvětlit a zpočátku jsem ho bral jako varování. Celý den jsem si dělal starosti, do Markéty jsem byl zabouchnutý a nedovedl si představit, že by mi někdy mohla provést něco špatného. Když jsem se odpoledne vrátil z pily, tak už na mě čekala, uvítala mě s rozzářenýma očima, přivezla mi řízky, které pro nás nasmažila a později večer mi předvedla v posteli takový koncert, až jsem na všechny pochybnosti definitivně zapomněl. Navíc jsem jí hned ráno nabídnul, aby se ke mně přestěhovala a ona s radostí souhlasila.

„Miláčku, nemáš nějaké volné peníze? Nabídla se mi investice, která se hned tak nezopakuje, a pokud bychom ji využili, vyděláme na tom jako málokdo, a pak bychom se třeba mohli i vzít.“ Tuto otázku mi Markéta položila asi půl roku poté, co se ke mně nastěhovala a pár týdnů od chvíle, kdy jsem jí nabídl manželství. Když se na to teď s odstupem času dívám nezaujatýma očima, je mi jasné, že mě kombinací svých líbivých řečiček a tělesných radovánek dostrkala k tomu, abych na ní přepsal svou chalupu. Tvrdila, že peníze na onu investici získáme hypotékou, a že když si ji vezme ona na svůj majetek, bude mít díky své práci možnost získat výrazně výhodnější úrok. A já, zamilovaný blázen, který tomu houby rozuměl, jsem jí uvěřil, s vidinou krásné svatby s ženou svého srdce a zisku z oné investice, jsem tu chalupu na ni nechal převést.

No, teď už vás nebudu dlouho zdržovat, babiččino varování z toho podivného snu se naplnilo a Markéta mě oškubala.  Nechci zacházet do podrobností, řeknu jen, že to musela mít celé předem naplánované a promyšlené, a že k tomu, aby mě vypudila z chalupy, neváhala použít právníka. Ten mi navíc pohrozil, že jsem svým podpisem stvrdil převod nemovitosti bez jakýchkoli podmínek a nátlaku, že tudíž nemám šanci, a pokud by mě napadlo proti Markétě cokoli podnikat, tak mě zažaluje pro obtěžování.

Najednou jsem se ocitl bez ženy, které jsem bezmezně důvěřoval a bez chalupy, v níž jsem bydlel od dětství. Nevím, jestli jsem byl víc naštvaný nebo víc nešťastný, v prvních chvílích jsem se rozhodl, že se utopím. Mí kolegové a kamarádi z pily mě naštěstí na poslední chvíli přesvědčili, že daleko lepší než utopit žal nadobro v rybníku, je utopit jej za pár večerů v pivu, a tak jsem přežil. Navíc mi všichni nabízeli, že u nich klidně můžu nějaký čas bydlet, než si najdu něco jiného. Řeknu vám, že to byli a vlastně stále jsou kluci k nezaplacení a já jim s radostí odpustím, že si ze mě ještě i teď po několika létech občas utahují, jak jsem se kvůli pár šoustům nechal připravit o střechu nad hlavou.

Tyhle kluky mám rád, ale koho doopravdy, a věřím, že už napořád miluji, je někdo úplně jiný. Když jsem konečně vystřízlivěl po jejich pivní terapii, objevila se Stáňa. Jednoho dne se za mnou vypravila na pilu a bez velkých okolků prohlásila: „Mirku, všechno vím a řeknu ti jen to, že jestli seš pořádný chlap, tak se musíš sebrat. Na všechno zapomenout, zatnout zuby a začít znovu od začátku. Jestli chceš, ráda ti pomůžu.“ No, asi si dovedete představit, co se mnou tahle slova udělala, zvlášť když jsem si je vyslechl od ženské. Ale naštěstí se mi rychle podařilo potlačit svou přirozenou ješitnost a Stáninu pomocnou ruku jsem s povděkem přijal.

Tak nějak pomaloučku, polehoučku jsme postupovali krok za krokem dál a dál a já už si dneska ani nedokážu uvědomit okamžik, kdy jsem poznal, že ji miluji, chci s ní žít a že už jsem vlastně úplně zapomněl na to, jak mě dřív přitahovaly jiné typy žen. Dnes už jsme spolu pět let, bydlíme v její chalupě za potokem a máme dvě nejkrásnější děti pod sluncem.

Teprve po svatbě se mi Stáňa svěřila s tím, že na mě čekala, protože dobře věděla, že se nakonec dáme dohromady. Když jsem se jí zeptal, jak na to mohla přijít, objala mě a odpověděla mi s naprostou samozřejmostí: „Mirku, můžeš tomu věřit nebo nemusíš, ale prozradila mi to tvoje babička ve snu.“