Riziko nákazy covidem v restauracích

Byl podvečer dalšího nezvykle chladného a větrného dne letošního května. Na téměř opuštěnou zahrádku oné restaurace se snášel drobný déšť, šikmo dopadající na dvojici mladých lidí, marně se snažící schovat pod slunečníkem.  

Oba spěšně dopili své nápoje a zmizeli, snad se šli vzájemně zahřát někam do soukromí. Zahrádka osaměla a já s manželkou usedl co nejblíž ozdobné zídky v naději, že tam tolik nefouká. Usměvavá servírka s modročernými vlasy nás obsloužila dvěma půllitry a vrátila se do útrob restaurace. Čekali jsme na naši partu, zvolna upíjeli lahodný zlatavý mok s bílou pěnou a přitom nám cvakaly zuby, ozdobná zídka neměla proti všudypřítomnému větru nejmenší šanci.

Můj zrak padl na cedulku s varovným nápisem, že vstup na sportoviště je podmíněn probíhající půlroční lhůtou po prodělání covidu, negativním testem nebo očkováním. Tedy klasický systém NTO, u kterého si nyní dovolím udělat malou odbočku a pozastavit se nad moudrostí a silou našich ministrů zdravotnictví. Ten minulý byl například natolik mocný, že pouhým úředním rozhodnutím dokázal všem lidem zdvojnásobit délku imunity po skončení nemoci a povýšit účinnost již první dávky očkování na úroveň té druhé. Kampak se na tyhle neustále se měnící panáčky ve vládě hrabou všichni doktoři, srdnatě bojující s onou nemocí obyčejnou léčbou, kampak se na ně hrabe i mocná příroda.

Ale teď už honem zpět na restaurační zahrádku. Měli jsme tam spicha s partou bývalých spolužáků mého bývalého, před časem do penze odešlého kolegy, a tím sportovištěm nebylo nic jiného než pár bowlingových drah uvnitř lokálu. Dvojnásobné použití adjektiva bývalý nesvědčí o ničem jiném než o tom, že naše společnost sestává ze samých zralých, léty zkrásnělých dam a důstojných, věkem ošlehaných gentlemanů. Scházíme se takhle už strašně dlouho, párkrát za rok si zajdeme trochu popovídat a zahrát, leč tentokrát to bylo po mnohaměsíční nucené přestávce.

Minuty ubíhaly, přiblížil se čas naší hry, už jsme byli kompletní a sborově cvakali zuby na té studené větrné zahrádce. Každý se snažil stihnout alespoň jedno pivo, kofolu nebo čaj, než se odebereme dovnitř, protože interiéry restaurací byly stále zavřené a my měli obavu, že nám při hře nikdo nenaleje a nebudeme moct dodržovat tolik potřebný pitný režim.

Udeřila sedmá, sesedli jsme se do lavic kolem nízkých stolků a počali hrát. Zde dlužím čtenářům jisté vysvětlení. Bowlingová herna je možná vznešeně znějící pojmenování celkem obyčejného zákoutí normální hospody, nejčastěji umístěného poblíž výčepu, aby to obsluhující personál neměl daleko k hrajícím hostům. A samotná hra v bowling spočívá v družném rozhovoru zúčastněných, z nichž občas některý vstane, uchopí do ruky barevnou kouli a snaží se ji vrhnout přibližně směrem ke kuželkám. Někdo to bere víc sportovně, jiný víc společensky a mnohem důležitější než uhrané skóre je to pobytí spolu a poklábosení. Tedy abych byl přesný, třísetbodoví profíci myslí tenhle sport smrtelně vážně, ale pro nás občasné amatéry je to jen takové obyčejné hospodské hraní něco jako šipky nebo kulečník.

„Dáte si ještě po desítce, mohu vám přinést další kofolu, pro vás čaj černý nebo zelený? A pražené mandličky nebo čipsy můžu nabídnout?“ Kde se vzala, tu se vzala, zpoza rohu se vynořila modročerná hlava servírky a než aby se pídila, nakolik splňujeme pravidla NTO, rozptýlila naše předchozí obavy ohledně možnosti dodržovaní pitného režimu při sportu. Dotaz kohosi z nás, zda z toho nebudou mít průšvih, rozptýlila svým všudypřítomným úsměvem a dalšímu, který se zřejmě zapomněl předem najíst, přinesla vynikající nakládaný hermelín, aby při tom náročném pohybu náhodou nevyslábnul.

Možnost pobývání a konzumace uvnitř při hře v bowling v jinak zavřených hospodách je tedy dalším důkazem moudrosti a moci našich rotujících ministrů zdravotnictví. Já jsem jen pouhý laik, který tomu nerozumí, ale tihle chytří pánové zřejmě dobře vědí, že bowlingová koule vržená směrem ke kuželkám dokáže za letu bravurně vyčistit celý vnitřní prostor od případných koronavirů. Možná něco podobného umí i šipka, letící k terči pověšenému na stěnu vedle výčepu nebo dokonce i koule, kutálející se v karambolovém či poolovém kulečníkovém stole. Zajímalo by mě, jestli je přímá nebo nepřímá úměra mezi množstvím zahubených koronavirů a počtem sražených kuželek, naházených bodů, respektive shozených kulečníkových koulí do děr v rozích a po stranách stolu. Pokud ano, pak by se současný ministr zdravotnictví měl vážně zamyslet, poradit s odborníky a vydat opatření, spočívající ve stanovení minimálního či maximálního skóre, které je přípustné při té které hře uhrát.

Antivirové účinky bowlingu zřejmě přetrvávají ještě nějaký čas po skončení hry, o čemž se naše společnost krásných zralých dam a důstojných gentlemanů mohla přesvědčit, jakmile padla devátá. Obvykle po hře ještě chvilku posedíme, a též tentokrát většina lidí tak učinila, zásobena dalšími tekutými i pevnými pochoutkami od usměvavé servírky se slušivým modročerným účesem. Ne tak já se svou Soňou, spěšně jsme se museli rozloučit a přes opuštěnou restaurační zahrádku se vydat za větru a drobného deště na cestu k domovu. Ne, že by nám s tou partou bývalých spolužáků mého bývalého kolegy nebylo dobře, ale neměli jsme na vybranou, později bychom se nemohli dostat z Prahy domů do naší vesnice.

Dopravní podnik totiž hned s prvním lockdownem zrušil dva poslední večerní spoje a doposud je nevrátil. Zpočátku jsem měl ROPIDu za zlé, že se na nás cestující vykašlal, ale pak jsem změnil názor. Uvědomil jsem si totiž, že nejen ve vládě, ale i ve vedení tohoto dopravního podniku sedí moudří lidé, kteří dobře vědí, jak aktivita koronavirů v příměstských autobusech s postupujícím večerem prudce a nebezpečně stoupá.