Proboha, jak to vypadáš?

Na té mladičké dívce bylo pozoruhodných hned několik věcí. Jednak byla drobná a nesmírně štíhlá, takže vypadala jako lesní víla z nějaké pohádky. Za druhé měla velice zvláštní účes, kterého si nebylo možno nevšimnout.

Levou polovinu hlavy měla vyholenou a z pravé jí splývaly modročerveně obarvené kadeře téměř až k útlému rameni. Nevypadalo to špatně, spíš trochu odvážně a působilo to velmi moderním dojmem. A do třetice byla šíleně zamilovaná. Doslova visela pohledem na svém společníkovi, mladém urostlém klukovi, který měl na rozdíl od ní běžný účes, připomínající sice snad pěstěný, ale momentálně trochu zanedbaný trávníček.

Ti dva usedli k vedlejšímu stolu v cukrárně, kam jsme se vypravili s Maruškou na naši klasickou kávu s větrníkem. Zrovna jsme jen tak nezávazně pokecávali o běžných věcech všedních dnů, ale jakmile ti dva přišli, podívali jsme se na sebe a oba najednou udělali tiché obdivné „hmm.“ To mé patřilo zejména dívčině nezvyklému účesu, to Maruščino, jak mi později prozradila, spíš celkovému dojmu, jakým ti dva působili a jak se k sobě chovali.

Oba s Maruškou dobře víme, že není slušné poslouchat cizí hovory, ale naše stolky byly tak blízko u sebe, že pro splnění tohoto společenského pravidla bychom se neobešli bez špuntů do uší. Ti dva si objednali preso a nevědomky se nám postarali o program.

Barvovlasá dívka si zamyšleně zamíchala kávu, udělala kulaté ustarané oči a zeptala se svého kluka: „Opravdu to nebude vašim vadit?“ Načež si přejela rukou okolo hlavy, aby dala najevo, co je předmětem jejích obav.

„Nebude, fakt se neboj,“ snažil se jí konejšit trávníček, ale z tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že si reakcí svých rodičů tak úplně jistý není. Položil dlaň na dívčinu ruku, spočívající vedle šálku s presem a dodal: „Táta je sice dost staromódní, ale mamka bude určitě v pohodě, a když bude potřeba, tak ho zpracuje.“

Barvovláska se trochu uklidnila, chvilku vedla s trávníčkem bezeslovnou konverzaci dvojice zamilovaných lidí, pak se však zarazila, znovu znervózněla a zeptala se: „V kolik tam máme být?“

Její společník pohlédl na hodiny, visící nad cukrárenským pultem a odpověděl: „V pět, už musíme vyrazit.“ Načež spěšně zaplatil, vzal svoji milou pod rameno a společně vyrazili do neznáma.

„Kam asi jdou?“ Řekl jsem jen tak pro sebe a loknul si kávy.

„Honzo, tys to nepoznal? Bože, jak vy chlapi dokážete být natvrdlí, promiň, on ji jde přece představit svým rodičům,“ odpověděla Maruška na moji řečnickou otázku. Věnovala mi shovívavý pohled, asi jako kdyby se snažila dvouletému dítěti vysvětlit princip raketoplánu. Pak ji zřejmě něco napadlo, tiše mlaskla a dodala: „Už jsem se ti někdy pochlubila, jaký se mi podařilo udělat trapas, když jsem se poprvé viděla s Frantovou maminkou?“

Ať jsem pátral ve své chabé paměti, jak jsem pátral, na tuhle Maruščinu historku jsem si nevzpomněl a s chutí jsem si ji nechal od své krásné barokní kamarádky vyprávět.

***

Víš, Honzo, Frantova maminka byla rozvedená, tátu jí odlákala nějaká fuchtle a ona tím pádem měřila nápadnice svého syna přísným metrem. Teda takhle to aspoň viděl Franta, moje seznámení s ní pořád odkládal, takže když k tomu mělo konečně dojít, byla jsem pěkně nervózní a vystrašená. Tehdy jsem se dlouze radila s našima, co si mám vzít na sebe a společně jsme došli k závěru, že to bude chtít něco decentního. S maminkou jsme vyhrabaly jednobarevné tmavomodré šaty s úzkou sukní pod kolena, které jsem měla před tím snad jen jednou a cítila se v nich strašně usedle.

„Holka, ty vypadáš, pomalu jak kdybys šla na pohřeb, mohla bys v tom z fleku žádat o místo na nějaké ambasádě,“ zažertoval můj taťka, on byl vždycky takový. Maminka ho okřikla, aby se neřeklo, udělala mi křížek na čelo, já hrdě vyrazila a v duchu si kladla otázku, proboha, jak to vpadám.

„Ahoj, Maruško, můžu ti tykat, viď?“ Přivítala mě Frantova maminka. Usmívala se na mě, ale já poznala, že si mě měří přísnýma očima a vyčkává, jak na ni zapůsobím. To si piš, Honzo, že se mi málem zastavilo srdce, Frantu jsem měla fakt ráda, jednou si ho chtěla vzít a představu tchýně, která mě nebere, jsem fakt nepotřebovala. Ale přitom ta ženská byla sympatická a bezprostřední, a moc se mi líbil její účes. Měla vlasy pevně stažené do drdůlku vzadu, které tak tvořily pěšinku uprostřed hlavy.

„Dobrý den,“ odpověděla jsem, přijala její vřelé potřesení ruky, na tykání z její strany samozřejmě kývla, a najednou jsem nevěděla, co mám říct. Ona se mi koukala zpříma do očí, já měla pocit, jakoby vyčkávala, co ze mě vypadne, cítila jsem, jak pod jejím pohledem rudnu, zastavil se mi mozek, a pak ze mě vylítlo samo od sebe: „Jé, vy máte hezký účes, takový jsem vždycky chtěla, ale maminka mi to zakázala, že to prý nosí jen staré báby.“ Ještě jsem to ani nedořekla a už tušila, že bude průser. Instinktivně jsem couvla a dala si ruku před pusu.

Frantova maminka zareagovala zvláštním, naprosto nečekaným způsobem. Chvilku na mě němě zírala, a pak úkosem koukla do zrcadla, které viselo v předsíni, v níž se tahle scénka odehrála. Nakonec se krátce zasmála a řekla: „Holka, ty seš teda upřímná, ty se mi líbíš. Víš co, říkej mi Julčo a rozhodně mi nevykej. Ale do těch šatů pro staré panny ses kvůli mně navlíkat nemusela“

Fakt je, že jsme se s Julčou skamarádily hned na začátku a já z ní pak měla bezvadnou tchyni, kterou by mi mohla lecjaká ženská závidět. Ale na to moje povedené entrée nezapomněla a o svatbě mi ho vrátila s noblesou sobě vlastní. Když mi gratulovala těsně po obřadu tak řekla: „Odteďka toho pacholka pořádně hlídej ty, Maruško, já stará bába už na něj nemám nervy.“ A mrkla při tom jedním okem, že mi bylo hned jasné, nač naráží. Přitom vůbec stará nebyla, Honzo, já ji měla strašně ráda, před několika léty nečekaně zemřela a já se dodneška nesmířila s tím, že už tu není.“

***

Tohle všechno se odehrálo letos na jaře, ještě dneska si vybavuji, jak tehdy Marušce při poslední větě zvlhly oči. Nicméně cesty osudu bývají nevyzpytatelné a začátkem tohoto týdne náhoda způsobila, že jsme se s Maruškou znovu potkali ve stejné cukrárně se stejným mladým párem jako před půl rokem. Když jsme tam přišli, akorát byli na odchodu a zvedali se od stolu.

Vypadali prakticky stejně jako tehdy, jen barvovláska už neměla polovinu hlavy vyholenou, nýbrž slušivý krátký účes hustých hnědých vlasů, decentně ozdobený úzkým červeným melírem. Byla stále stejně drobná a štíhlá, jen její téměř neznatelně vypouklé břicho napovídalo ranou fázi těhotenství. Cestou od stolu se vzali za ruce a na jejich levých prstenících se krátce zablýskly snubní prsteny.

„Tak pospěš přece,“ zaslechli jsme hlas vzdalující se barvovlásky, „ať na nás tvůj taťka nečeká s večeří.“

„Vidíš, Honzo,“ okomentovala je Maruška, „a pak že rodiče nejsou tolerantní vůči partnerům svých dětí.“ Napadlo mě odpovědět, že jim ani nic jiného nezbývá, ale nechtěl jsem Marušce kazit radost, tak jsem raději mávnul na servírku a objednal pro nás turka s větrníkem.