Poctivý rovná se hloupý?

„Honzo, už se ti někdy v životě stalo, že ses zastyděl za to, že jsi byl poctivej?“ Položila mi Maruška záludnou otázku, jakmile před nás v pondělí odpoledne postavila servírka v cukrárně kávu se zákuskem.

Zamyslel jsem se. Podobně jako mě, tak i mou krásnou kamarádku určitě rodiče učili v mládí, že s poctivostí nejdál dojdeš. Ale je to v dnešním světě skutečně pravda? Maruška opět po čase vytáhla své oblíbené světlé šaty s potiskem bleděmodrých kvítků, které tak nádherně obepínají její plnoštíhlou postavu. A tak jsem se uchýlil k úhybnému manévru: „Maruško, marná sláva, dneska ti to tak strašně moc sluší, že se vůbec nemůžu soustředit.“

„Něco jsem se tě ptala, Honzo!“ Maruščiny hluboké hnědé oči mi sice prozradily, že ji můj kompliment potěšil, nicméně její ústa trvala na odpovědi.

„Stalo se mi to mockrát,“ kápnul jsem božskou. „Ale teď mi radši povyprávěj, oč vlastně šlo.“

„Tak jo, Honzo, že seš to ty, tak ti prozradím, jak jsem si připadala jako blbá poctivka,“ povzdychla si Maruška. Posloužila si pořádným soustem větrníku, douškem turecké kávy, nenápadně se olízla a spustila.

***

Potřebovala jsem nové závěsy do kuchyně. Ty původní tam byly spoustu let, třepily se a od sluníčka doslova vyrudly, že jsem se na ně už nemohla koukat. Tak jsme s Frantou v sobotu dopoledne nasedli do auta a zajeli do takového toho hyper krámu, kde koupíš všechno možné od špendlíku až po lokomotivu.

„Maruš, běž pro závěsy a já si zatím skočím do nářadí pro šroubovák, sejdeme se u kas,“ chtěl si to zjednodušit Franta.

„Ne pojď je vybrat se mnou, vždyť se na ně budeš koukat taky,“ oponovala jsem. Nic dalšího jsme už koupit neplánovali, tak jsme si ani nevzali vozík s tím, že ty dvě věci pobereme do rukou.

Franta vždy tvrdí, ať věci, co jsou v bytě na očích, vybírám já, protože mám lepší vkus a jemu je to v podstatě jedno. Jenže ty závěsy nakonec stejně vybral on a povedlo se mu to, takže pohoda. Prodavačka mi je ustříhla z role, napsala lísteček, já to šoupla do připravené igelitky, a pak jsme se stavili pro ten Frantův šroubovák.

„Víš, Franto, já bych ještě potřebovala něco do truhlíků na balkón a přípravek proti mšicím,“ napadlo mě nakonec. Franta se zatvářil, jakoby si myslel: „No jo, ženská, zase zdržuje,“ ale vzal to statečně a ani moc nemrmlal. Tak jsme to holt vzali ještě přes zahradní oddělení, a pak už s plnýma rukama zboží zamířili konečně k těm kasám.

Před klasickými pokladnami byla fronta, u samoobslužných ani noha, tak jsme šli k nim. Frantovi zrovna zazvonil telefon, volal ho kolega z práce z provozu, co měl akorát službu a potřeboval s něčím poradit. Takže on telefonoval, já bojovala se samoobslužnou kasou a musela jsem mávnout na holčinu, která to tam hlídala, protože se mi zrovna u toho šroubováku nechtěl načíst kód. Pak přišel na řadu Franta, jednou rukou platil kartou, druhou pořád telefonoval, ale nakonec jsme to zvládli a zamířili k autu.

„Maruš, kolik vlastně stály ty závěsy?“ Zeptal se mě ten můj, když už konečně dotelefonoval a my byli venku na parkovišti prakticky u našeho vozidla.

Napřed jsem koukla na účtenku. Pak mi zatrnulo a podívala jsem se do tašky. Navrchu se usmívaly věci ze zahradnictví, na boku se tiše krčil šroubovák a úplně zespoda se na mě posměšně zašklebila igelitka, co měla v sobě ty závěsy.

„Proboha, Františku, my jsme ty závěsy zapomněli zaplatit,“ pípla jsem polohlasně a cejtila se jak zlodějka, která čórnula briliantový náhrdelník v klenotnictví.

„Aha... Hm...“ Zarazil se Franta a zvažoval nastalou situaci.

„Musíme se vrátit ke kase,“ rozhodla jsem, vzala ho za ruku a začala táhnout zpátky ke vchodu do hyper krámu.

„Marie,“ vrost Franta do země, jakoby na místě zakořenil. Takhle mě oslovuje jen, když se na mě zlobí nebo když začuje průšvih. „Nemůžeme zpátky, bylo by to podezřelý, ještě by si mysleli, že jsme to chtěli ukrást a nevěřili by nám. Pojď, pojedeme domů, stejně to odepíšou a nikomu to neublíží.“

Honzo, ten můj zákonný a celoživotní manžel argumentoval celkem logicky, a u vědomí toho, jaké mají tyhle hyper krámy marže, že by se jich pár stovek za závěsy ani nedotklo, bych mu i dala zapravdu. Jenomže někde tam uvnitř ve mně se hnulo svědomí a probudila ta poctivá hloupá Marie, která by nesnesla pomyšlení, že někde něco získala neprávem. A tak jsem Frantu ukecala a málem násilím donutila, abychom se vrátili a dali to do pořádku.

Ani ti nebudu vykládat, jak jsem se pak cítila před tou holčinou zpátky u samoobslužných kas, ale musím Frantu ocenit, jak se prve cukal, tak teď to vzal na sebe a všechno s ní vyřídil on. Ona ani nehnula brvou, možná si o nás myslela bůhvíco, ale zachovala dekórum. Asi je zvyklá na leccos a vzala to v klidu, jakoby se vůbec nic nestalo.

Dokonce i ten můj mi pak nakonec doma poděkoval, že jsem ho přesvědčila, abychom se vrátili. Jenomže já si vůbec nejsem jistá, jestli to neudělal jen proto, aby mě uklidnil, přestože si myslel svý.

***

Maruška zmlkla, vložila do úst poslední sousto větrníku, dopila kávu a odevzdaně pokrčila rameny nad definitivní prázdnotou svého talířku a šálku. Pak se mi podívala zpříma do očí a dodala: „Tak právě jsi slyšel zpověď poctivé blbky, Honzo, ale to si piš, že to nebudeš mít zadarmo. Teď mi hezky popravdě řekni, co si o mě myslíš.

„Víš, Maruško,“ protáhl jsem, abych svou společnici ještě na závěr maličko potrápil. „Co si o tobě myslím, jsem ti řekl už na začátku, že jsi krásná holka a že ti v těch světlých přiléhavých šatech s bleděmodrými kvítky náramně sluší. A teď ti k tomu ještě navíc něco prozradím, přeber si to, jak chceš. Před pár dny mi nějaká dívčina v trafice chtěla vrátit na pětikilo, přestože jsem platil dvoustovkou, a než abych si to nechal a tiše vypadnul, tak jsem jí to hodil na hlavu. Nestalo se mi to zdaleka poprvé, takže pokud chceš tvrdit něco o poctivejch blbcích, musíš počítat i se mnou.“

Maruška na mě chvilku bezvýrazně tiše zírala, jakoby na místě zkameněla. Pak se však začala zvolna proměňovat. Napřed se jí nadělaly drobné vrásky kolem očí, potom povytáhla koutky a obrátila svá ústa do tvaru širokého písmene u. Jako další se jí vrátil hlas a ona se začala smát tichou, dalo by se říct nesmělou zvonkohrou. Nakonec z ní spadl veškerý ostych, její smích zesílil, rozvlnil celou její postavu a vykouzlil malebné faldíky na břiše, skryté pod světlými šaty s bleděmodrými kvítky.

„Tak jo, Honzo,“ uzavřela má skvělá kamarádka celý případ ukradených závěsů, „vítej do klubu poctivejch hlupáků, ráda tě přijímám.“