Pes coby útočník v MHD

Půl sedmé ráno, trasa B pražského metra, stanice Českomoravská. Do posledních dveří prvního vagónu nastupuje mladší muž se psem sice na vodítku, ale bez náhubku. Oba zůstávají stát u dveří.  

Na konci prvního vagónu je taková plošinka, tvořená prostorem mezi protilehlými dveřmi a dvěma dvojsedačkami, obrácenými do prostoru vozu. U dveří naproti muži se psem stojí mladá dívka, zřejmě studentka. Nervózně se probírá nějakými skripty, asi jede na zkoušu a hltá poslední vědomosti. Na jedné dvojsedačce sedí u okénka muž středního věku v pěkném obleku a tváří se důležitě, možná je to nějaký šéf. Vedle něj je žena tak mezi čtyřicítkou a padesátkou. Mračí se na celý svět, je vidět, že má špatnou náladu. Možná ji čeká nějaký problém v práci nebo ji ráno naštval manžel. Na druhé dvousedačce sedím já a krátím si cestu podřimováním.

Dveře se zavřou, pes se chvíli rozhlíží a vybírá si první oběť svého útoku. Rozhodne se pro studentku, popoběhne k ní na vzdálenost tak půl metru, tolik, kolik mu dovolí vodítko. Postaví se na zadní a začne prudce vrtět ocasem. Studentka se na něj usměje a musí se k němu trochu sklonit, protože jde o psa „kapesního“ velikosti pořádné kočky. Muž trochu povolí vodítko, čímž poskytne svému psovi více manipulačního prostoru. Studentka si čupne na bobek, pes se jí opře o kolena a začne jí vehementně olizovat ruce, až se mu jedno z jeho netopýřích uší roztomile sklopí dolů. Pes se jí pokusí zaútočit jazykem dokonce i na tvář, dvakrát se mu podaří líznout, než ho muž strhne vodítkem zpět. Studentka se narovná, snaží se vrátit ke svým skriptům, ale je natolik vysmátá, že se nemůže soustředit.

Pes si vyhlíží další oběť a tentokrát se zaměří na toho šéfa v obleku. Muž mu zase trochu povolí vodítko, aby mohl doběhnout až k němu a očuchat mu nohavici. Šéf se s odporem podívá na havěť, která se mu motá u nohou, cosi nesrozumitelného zabručí a odfrkne si. Pes rychle pochopí svou dílčí prohru, stáhne ocas a couvne o krok. Chvilku čenichá a pak svou pozornost obrátí k zamračené ženě, sedící vedle šéfa.

Pes si před ní sedne a začne na ní dělat smutné psí oči. Soustředěně jí hledí do tváře, ocasem víří vzduch a krátce štěkne: „Haf.“ Žena se přestane mračit a psa pohladí, muž mu opět trochu povolí vodítko. Pes udělá krok k ženě a jeden moment to vypadá, že ji vsune čumák pod sukni. Rychle však svůj omyl napraví a začne jí očichávat kabelku na klíně. Žena vezme psí hlavu do dlaní a tiše šeptá jakási konejšivá slova. Pak vyloví z kabelky rohlík, krátce pohlédne na muže s vodítkem, ten krátce kývne a žena podá špičku pečiva psovi. Zvíře bleskovým cvaknutím čelistí zlikviduje nabídnuté sousto a poděkuje: „Haf.“

Nakonec přijdu na řadu já, pes ke mně přiběhne a šmajchluje se mi o kalhoty. Začnu psa drbat tak, jak to umím s kočkami, tedy na hlavě, za ušima, na bradě a na zádech až ke kořenu ocasu. Pes pochopí, že to s jeho živočišným druhem moc neumím, ale nedá to na sobě znát, trpělivě drží a tváří se, že se mu to bůhvíjak líbí.

Náměstí Republiky. Musím vystoupit a celá zhruba desetiminutová scénka pro mě bohužel končí. Naposled podrbu psa a když míjím muže s vodítkem, tiše mu řeknu, jakého má panečku bezvadného parťáka. Ten se jen spokojeně usměje pod fousy a pyšně pohlédne na svého psa.

Takže abych to na závěr celé zrekapituloval. Pes byl v metru bez náhubku a svými útočnými výpady zlikvidoval:

• Studentčinu nervozitu před zkouškou.
• Rozmrzelost té paní mezi čtyřicítkou a padesátkou, která se možná ráno pohádala s manželem
• Špičku rohlíku.
• Moji nepatřičnou malátnou rozespalost.

Navíc, aby byl výčet jeho hříchů úplný, nutno dodat, že vnesl do ponurého deštivého rána dobrou náladu. Jediný, s kým si nedokázal poradit, byl ten šéf v pěkném obleku. Leč nemějme mu to za zlé, možná zrovna neměl náladu nebo měl se psy nějakou špatnou zkušenost.