O lidské pýše

Nevím, zda se jedná o pýchu vědců, oslněných svým novým objevem nebo o pýchu novinářů, kteří o něm referují způsobem budícím zdání, že člověk jen tak mimochodem snědl další obrovskou porci moudrosti světa, a že téměř beze zbytku odhalil jedno tajemné zákoutí života.

V našich médiích, například ve včerejším článku na „Novinkách“ se uvádí, cituji: „Americkým vědcům se podařilo odhalit, proč lidé, kteří přežili klinickou smrt, mají neobvyklé prožitky, které je vedou k názoru, že existuje život po životě. Po zástavě srdce mozek vysílá mimořádně silné impulsy, které mohou vyvolávat vize cesty tunelem ke světlu. O nových zjištěních získaných zatím jen u potkanů informoval odborný časopis Proceedings of the National Academy of Sciences.“ Konec citace.

Dále se v článku uvádí, že tyto a jiné vize, například pohled na resuscitující lékaře, na své blízké, či zrychlené promítnutí celého života, není důkazem existence posmrtného života, ale projevem zvýšené aktivity mozku těsně po zástavě srdce. Jedinou pochybností, kterou vědci připouštějí, je fakt, že není jisté, zda lze výsledky získané u potkanů přenést i na člověka.

Chtěl bych se zde pokusit postavit svůj soukromý názor jednoho nevýznamného človíčka, a jeho pomocí maličko polemizovat s tímto novým vědeckým objevem. Ač jsem ateista, domnívám se, že lidské (a zřejmě též zvířecí) bytí není omezeno na jeden zdejší život, na ten, který daný tvor zrovna prožívá. Není to o Bohu, o nebi a pekle, je to jen o tom, že příroda je daleko rozmanitější, nebo chcete-li košatější, než jakou ji dokážeme vidět svýma očima a měřit receptory nejmodernějších vědeckých přístrojů.

Podle mě je člověk mnohem víc, než jen tělo z masa a kostí, které si zde dokáže uvědomovat pomocí svých vlastních pozemských smyslů. V okamžiku článkem zmiňované klinické smrti opouští toto tělo lidská duše, která nějakým způsobem vnímá své okolí. Nedokážu posoudit, nakolik jsou vjemy světelného tunelu přesné, ale troufám si tvrdit, že se odehrávají v okamžicích, v nichž ještě není rozhodnuto, zda duše odejde do jiných dimenzí a člověk zemře, nebo zda se vrátí zpět „do těla“ a člověk znovu nabude vědomí. Myslím si, že se v případě návratu k životu tyto mimotělní vjemy duše nějakým způsobem přepíšou do lidského vědomí, daný člověk si je zapamatuje a poté je schopný o nich vyprávět.

Napsal-li jsem, že bych chtěl s vědeckým objevem polemizovat, asi bych měl kromě svých dohadů uvést též nějaký důkaz. Nic skutečně prokazatelného bohužel nemám, mohu jen napsat něco, o čem jsem již vícekrát slyšel, nejen vyčetl z knih Raymonda Moodyho. Například o tom, že duše člověka v klinické smrti vnímala snažící se lékaře s pohledu shora nad jejich hlavami. Nebo o tom, že viděla příbuzné „umírajícího,“ jak se na chodbě před sálem, s prominutím, už začali dohadovat o dědictví. Člověk pak po svém oživení dokázal popsat vnímané děje do takových podrobností, jakými jsou například detaily oblečení, jednotlivá slova, pronesená za zvukotěsnými dveřmi, prostě něco, co by pomocí svých tělesných smyslů nebyl schopný postřehnout. A to ani za předpokladu existence té nově objevené zvýšené aktivity mozku.

Závěrem bych chtěl uvést další věc, o níž vyprávěli někteří lidé po prožitku klinické smrti. Prý se dostali do okamžiku rozhodnutí, svobodné volby zda chtějí odejít nebo se vrátit a zůstat fyzicky naživu. Ne, že bych to někomu přál, ale možná se něco podobného přihodí některému z autorů toho nového objevu, a on se rozhodne pro návrat, aby se pokusil svou pyšnou teorii přehodnotit.

Odkaz na zmniňovaný článek