Nalezenec

Byl jsem ještě úplně maličký a první, na co se pamatuji, byl hlad a strach. Muselo mi být sotva pár týdnů, byl jsem na špinavém místě u popelnic mezi paneláky, kam mě někdo vyhodil. Byla tma, okolo běhali psi a já se strašně bál.

Jeden z nich, takový bílý chundelatý přiběhl až ke mně a já už si myslel, že udeřila moje poslední hodinka. Udělá chramst a bude po mně. Chtěl jsem utéct, ale jak jsem byl vysláblý, nohy mi vypověděly službu. Pes mi však kupodivu neublížil, jen mě očuchal, opatrně do mě strčil čumákem a začal štěkat.

„Bělo, copak tam máš?“ Ozval se nějaký lidský ženský hlas. Běla zaštěkala ještě jednou, až přilákala svou paničku.

„Jejda, tady je nějaké kotě,“ paní mě vzala do rukou a nechápavě zakroutila hlavou. „Docela malé a je jako kost a kůže, vypadá to, že nikomu nepatří. Co s ním uděláme?“ Nebránil jsem se, můj šestý smysl mi napovídal, že tahle paní to se mnou myslí dobře a ráda by se o mě nějak postarala.

„Haf, haf,“ ozvala se znovu Běla a upřeně se zahleděla k jednomu panelákovému vchodu.

„Bělo, ale vždyť tam nikdo není.“

Běla zvedla hlavu, jako by se koukala do nějakého okna ve vyšším patře a zakňučela.

„Ty myslíš Majku, co jí před několika měsíci umřel její starý vlčák Ben? No, holka, nevím, tohle je kotě, ale můžeme to zkusit.“ Paní se usmála, jednou rukou si mě přidržovala v náručí a do druhé vzala takovou tu divnou věc, se kterou spolu lidé mluví na dálku. Začala do té věci něco říkat a za chvilku se z panelákového vchodu vynořila její kamarádka. Stačil mi jediný pohled a já poznal, že dostanu nový domov.

***

Paní Majka si mě odnesla do čtvrtého patra, narychlo mi udělala pelíšek ze staré krabice od bot, vyčesala mi ušmudlaný kožíšek a nabídla ohřáté mléko. Nakrmil jsem se a chtěl to tam celé důkladně prozkoumat, ale došel jsem jen z kuchyně do pokoje a usnul únavou.

Když jsem se probudil, bylo už světlo a za oknem vycházelo letní slunce. Najednou mi začalo být v krabici od bot smutno, vylezl jsem a začal hledat paní Majku. Objevil jsem jí, jak ještě spí ve svém velkém lidském pelíšku. Vylezl jsem až k ní, pak na ni, začal jsem jí našlapávat a hlasitě příst. Říkal jsem tím několik věcí najednou: „Díky, že ses mě ujala, mám už zase hlad, nakrm mě a pojď si se mnou hrát.“

Paní Majka otevřela oči, chvilku na mě nechápavě koukala, pak se usmála a začala plnit má přání. A hlavně mi začala vyprávět.

Dlouze mi vyprávěla o svém věrném Benovi, kterého milovala a který s ní strávil celý svůj dlouhý psí život, až ho nakonec udolala zákeřná nemoc, která se nevyhýbá lidem ani zvířatům. Po Benově odchodu za duhový most se zařekla, že už si nikdy v životě nepořídí řádné zvíře. Jenomže jak běžel čas, začala pokukovat po inzerátech, ale stále se nemohla rozhodnout. „Já nesmím do žádného útulku ani na výstavu, nevydržela bych to a něco bych si určitě přinesla,“ říkávala své kamarádce, když ji potkala s Bělou před panelákem. „A teď mi tě Běla našla, kocourku. Budu ti říkat Felix, to znamená šťastný. Měli jsme na sebe štěstí a kdo ví, možná mi tě poslal Ben odtamtud z druhé strany.“

A já se paní Majce za její povídání odvděčil tím, že jsem vyšplhal po záclonách až ke stropu. Tam jsem se najednou bál, že spadnu a začal žalostně mňoukat, až musela vylézt na židli a sundat mě. Jak se pro mě natahovala, poškrábala se o mé ostré kočičí drápky. Když mě pak položila na zem, tak jsem se celý zmatený omylem vyčůral na linoleum.

Paní Majka mě trpělivě odnesla do misky se stelivem a šla si ošetřit šrámy na rukou: „Felixi, však ty se to všechno naučíš. Škoda, že nemáme zahrádku, budeš si muset vystačit tady uvnitř. Ale neboj se, pořídím sítě do oken a před balkón, abys mi nevypadnul a měl aspoň trochu čerstvého vzduchu.“

***

Už bydlím s paní Majkou celý měsíc a musím se pochlubit, pomalu se ze mě stává opravdový kocour. Po záclonách už nešplhám, učím se skákat po nábytku a zatím jsem kromě jedné vázičky a jednoho talířku nic nerozbil. Nejraději to mám na kuchyňské lince, občas se mi tam podaří ulovit nějaké jídlo, když se paní Majka nedívá. Nebo na stole, tam je takový pěkný ubrus, který pro změnu rád zdobím svou přebytečnou srstí. Paní Majka mě sice odtamtud pořád sundává a nosí na vysoké škrabadlo, které mi pořídila, ale jakmile někam odejde nebo usne, tak se tam zase vrátím.

„Však já vím, že nejsi pes a že tě nikdy pořádně nevychovám jako Bena,“ říká pokaždé, když vyvedu nějakou kocouří lumpárnu. Ale usmívá se přitom, jen jí ještě občas ukápne slzička, když si na mého předchůdce vzpomene.

Vím, že mám před sebou těžký úkol, musím se postarat, aby byla paní Majka zase šťastná. Ale já to dokážu, jsem přece zrzek, jak se patří. A víte co? Rozhodl jsem se, že jí budu pomáhat. Teď je večer a ona žehlí, tak jí půjdu packami rovnat všechny ty její krásné nažehlené kousky jejího oblečení. A až půjde spát, stočím se doprostřed jejího pelíšku, aby nebyla sama.

PS: Povídání mého předchůdce vlčáka Bena si můžete přečíst zde.