Může nám zvíře nahradit blízkého člověka?

Například sourozence, po kterém coby dítě toužíme, ale z nějakého důvodu ho nemůžeme mít, jako tomu bylo kdysi dávno u jedné mé vzdálené příbuzné? Nebo dokonce partnera?  

Julie žila v dětství jen se svou maminkou, jíž její povaha a profese evangelické farářky nutila k častému stěhování. Jako kluk jsem tehdy nepátral po příčinách, proč byly ty dvě samy a proč každých pár let měnily bydliště. Až později jsem se dozvěděl, že to bylo částečně kvůli prazvláštní povaze Juliiny mámy, s níž by ani ten nejshovívavější mužský nedokázal dlouhodobě žít. A částečně též kvůli tomu, že byla překládána z farnosti na farnost. Důsledkem obého bylo, že Julie zůstala jedináčkem a ani si nikde nestihla nebo možná nedokázala získat moc kamarádů.

Občas jsme je s rodiči navštěvovali, zajeli k nim na nedělní půlden, když Juliina maminka zrovna neměla kázání. Jednou o prázdninách, když mi bylo nějakých deset nebo jedenáct, z nějakého důvodu na poslední chvíli nevyšel dětský tábor. Moje babička byla zrovna nemocná, rodičům se nedostávala dovolená a najednou nevěděli, co se mnou, tak mě na týden odvezli k Julii a k její mamince. Dámy tehdy pobývaly v jednom menším středočeském městečku a já mohl jejich živelnou domácnost, kde se prakticky vůbec nekoukalo na pořádek, sledovat svýma klučičíma očima. Očima malého rošťáka, pro kterého je trocha toho všudypřítomného nevinného neutřeného prachu zajímavou změnou a absence přesně stanovených návratů z venku vítaným přínosem.

Julie neměla sourozence ani kamarády, ale nezdálo se, že by jí to nějak moc vadilo, jejich roli vždycky zastoupilo nějaké zvíře. V době mého týdenního pobytu u nich dominoval starý nesmírně tolerantní šedivý kocour. Dámy ho někde našly, když nebyl zrovna v nejlepší formě, možná někomu utekl nebo kohosi omrzel a sám by si už asi nalovit nedokázal. Tak se ho ujaly a Julie ho adoptovala coby svého malého brášku. Bylo to poprvé a naposled v životě, co jsem viděl, jak se kocour nechal krmit lžičkou z talířku jen proto, aby vyhověl rozmaru své „sestry pečovatelky.“ Nechal se dokonce zavinout do povijanu a vozit v kočárku pro panenky, a s trochou nadsázky můžu říct, že se tvářil, jakoby se mu to líbilo. A přitom na tom ještě nebyl fyzicky zdaleka tak špatně, aby se nedokázal normálně najíst z misky nebo ohnat a utéct, kdyby se mu cokoli nelíbilo. Byl prostě takový, že to mohlo budit dojem, jakoby se snažil nahradit Julii sourozence.

Juliina maminka byla z lidského pohledu opravdu zvláštní. Co jí pánbůh, o kterém kázala svým věřícím, nenadělil v oblasti partnerských vztahů a umění vést domácnost, to jí bohatě vynahradil v lásce k bližním. Tedy ke všem bližním, ona například k obrovskému úžasu a občas i zděšení svého okolí nehubila a dokonce ani nezaháněla vosy, ona je krmila.

A tak nebylo divu, že jediným mužským, který s ní dokázal vystát, nebyl člověk, ale pes. Její pes, jímž bylo v době mého týdenního pobytu u nich pomenší černé zvíře neurčitého věku a původu. Ten tvor se jí držel na každém kroku, jen v době jejího kázání musel trpělivě čekat za dveřmi. Jinak se však účastnil veškerého jejího počínání, při jídle seděl na vyhrazeném místě vedle židle své paní, při návštěvách známých a soukromých rozhovorech s věřícími odpočíval na pro něj vyhrazeném starém rozpadajícím se křesílku. V noci spával v nohách její postele, v různé denní hodiny jsem býval často svědkem, jak spolu ti dva „rozmlouvají.“ Z mého klučičího pohledu to vypadalo, jako by si Juliina maminka po člověčím a ten pes po zvířecím způsobu povídali o všem možném. Od řečí o každodenních povinnostech, radostech a strastech až po hluboké filozofické a náboženské rozhovory.

Ačkoli kocour je a vždy zůstane kocourem, pes nikdy nepřestane být psem, oba se řídí svými pradávnými zvířecími instinkty a skutečného člověka plně nezastoupí, dokázali tito dva do značné míry nahradit Julii a její mamince bytosti, které jim chyběly v lidském vydání. Samozřejmě, že ne doslova a ve všem, ale teď s odstupem mnoha let si troufnu říct, že v něčem uměli být dokonce i lepší. Proč? Protože žádný pes by svou paní nikdy neopustil kvůli troše neumu v partnerském životě. A žádný kocour by se nikdy se svou „adoptivní“ sestrou nesoudil o dědictví po rodičích, jak jsem to viděl v jedné úplně jiné větvi příbuzenstva.

Od těch dávných dob jsem se s Julií setkal jen párkrát. Když jsem se s ní viděl posledně, pracovala na vsi jako pečovatelka o zvířata. Kvůli své nemoci žila v bezdětném manželství a třetím členem její domácnosti byl obrovský dobrácký a na slovo poslušný teriér.