Může být člověk vděčný za něco, co se ho přímo netýká?

Zvláštní otázka. Možná o to zvláštnější v dnešní uspěchané egoistické době. Když je však položená v souvislosti s umísťovací výstavou opuštěných koček, pořádanou v galerii onkologických pacientů, rázem se stává celkem logická.

Sobotní výstava se tentokrát uskutečnila v poněkud netradičním prostředí, prostory jí propůjčila ředitelka Galerie pro onkologické pacienty paní Irena Kraftová. Aniž bych chtěl dělat jakoukoli reklamu, nejprve si dovolím věnovat pár slov tomuto tématu. Galerie je jakýmsi mostem mezi nemocnými a zdravými lidmi. Těm prvním dává možnost smysluplné tvorby, která je bezesporu nemalým psychickým posílením v boji se zákeřnou chorobou. A těm druhým dává naopak nahlédnout do rovin, které si mnohdy ani neumějí představit. Ano, tohle jsem možná napsal poněkud nesrozumitelně, pokusím se to tedy vyjádřit jinak. Prohlédněme si pár následujících dětských kreseb.

Malovaly je úplně stejné děti, jako jsou nebo před léty byly ty vaše, případně ty moje. Je mezi nimi jen jeden jediný rozdíl, tito malí autoři jsou vážně, mnohdy smrtelně nemocní. Když jsem se nad tím zamyslel, zamrazilo mě. Proto ten vděk z úvodu článku, vděk osudu za všechny zdravé děti a vděk paní Ireně za její pomoc těm nemocným. Prťavá písmenka na následujícím obrázku jsou sice špatně čitelná, ale pokud byste se chtěli o galerii dozvědět víc, odkaz je zde.

A teď už raději něco veselejšího, prohlédněme si několik obrázků koček, na které se na výstavě usmálo štěstí a ony se mohly odstěhovat do svých nových lidských rodin.

Tříměsíční Terinka se svou novou dvounohou maminkou:

Tříměsíční Pepík bude rošťačit u mladého páru:

Jiřík, brácha těch prvních dvou, se postará o zábavu manželskému páru:

Půlroční Mourinka je zatím trochu plachá, ale v novém domově si určitě rychle zvykne:

Tomášek v náručí usměvavé mladé dvojice. Usmívá se i on nebo se mi to jen zdá?

Pětiměsíční Lili a Sisi. Mouratá Sisinka mi ještě v kleci dala najevo, že v nové lidské rodině dokáže ohlídat, aby všechno šlapalo podle kočičích představ.

Filísek - zde není třeba slov.

Dle informací paní Dany Javůrkové, předsedkyně Spolku na ochranu zvířat Dobříšsko se na výstavě podařilo umístit třináct kočiček z celkového počtu jednadvacet, což lze považovat za velký úspěch.

***

Lze vůbec spojovat boj nemocného člověka proti jeho chorobě s hledáním nového domova pro opuštěnou kočku? Ano lze, uvedu několik příkladu:

• Dej kočce domov a ona se tě bude snažit léčit. Má totiž od přírody dar vyhledat nemocné místo, přitisknout se k němu a podle potřeby ho zahřívat svým živočišným teplem nebo masírovat jemným vrněním. Že přitom trochu našlapává a zatíná drápky? Nevadí, jemná akupunktura ještě nikomu neuškodila.
• Otevři kočce své srdce a ona tě bude podporovat v tíživých hodinách nad ránem, ve kterých člověk potřebuje oporu snad nejvíc. Vkrade se ti do ložnice, vyskočí na postel a zvučným hlasem dá najevo, že ona je tu s tebou každý den. Že přitom po tobě bude chtít, abys v té temnotě vstal a bezodkladně ji nakrmil? Nevadí, aspoň rozežene tvé chmury a přivede tě na jiné myšlenky.
• Poděl se s kočkou o své obydlí a ona tě bude neustále těšit a rozptylovat nejkrásnějšími kousky své hbitosti, rychlosti a akrobatického umění. Že přitom občas převrátí květináč nebo rozleje sklenici s vodou na stůl plný všemožného haraburdí? Nevadí, kytka stejně potřebovala přesadit a půlka těch krámu ze stolu vyházet.

A tak dál, a tak dál, podobnou organizmus posilující kratochvíli ti kočka přinese třeba s jídlem. Nebo když si k sobě pozveš někoho domů, nejlíp kočičí kousky fungují na návštěvy upjaté a s minimem smyslu pro humor. Ano, nemocným lidem tyhle kočičí finty pomáhají v boji s chorobou, zdravým přinášejí pocit blízkosti tvora, který nezkazí žádnou legraci, nikdy je nepodrazí a má je svým kočičím způsobem rád.

Závěrem se tedy ještě jednou vrátím k tomu vděku. Můj vděk patří též všem útulkářkám, které ty toulavé kočky zachraňují, starají se o ně a pak pro ně hledají nové domovy v lidských rodinách. A abych nezapomněl, můj vděk patří i těm samotným kočkám za to, že jsou právě takové, jaké jsou. A co vy, lidičky s kočičí komůrkou ve svém srdci, máte to taky tak?

Poznámky: Fotografie kreseb dětských pacientů jsou publikovány se souhlasem ředitelky galerie. Fotografie nezletilých osob jsou publikovány se souhlasem jejich rodičů. Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce (ale bez souhlasu těch koček).