Mňau too aneb obtěžování pod trochu jiným úhlem

On je o pořádný kus větší a silnější než ona, a tak ji svou nadřazenost dává najevo celkem často. Ne, že by jí přímo ubližoval, ale jasně se jí snaží ukázat, kdo je tady pánem.  

O koho jde? O naše dvě rok a půl staré vykastrované kočky. Respektive kočku a kocoura, sourozence z jednoho vrhu. Součástí jejich každodenní zábavy je kočkování, kdy on ji přepadne, povalí na zem a někdy se jí dokonce navzdory kastraci snaží „ojet.“ Sice pochopitelně nemá šanci na úspěch, ale přesto to zkouší, příroda je holt příroda. Případně ji bez skrupulí vyhodí z nějakého místa, na kterém ona odpočívá a kam si zrovna v tu chvíli on chce lehnout.

I když se vše obejde bez krvavých škrábanců a kousanců, je to dost na to, aby si ona po právu mohla stěžovat na páchání násilí z jeho strany. Klidně by po nás mohla chtít, abychom ho za trest a pro její bezpečí zavírali někam, odkud by na ni nemohl. Třeba do komory bez oken pod schody nebo do venkovního výběhu. Případně by po něm mohla požadovat odškodné ve formě nejmíň deseti myšlionů. Tedy deseti tučných čerstvě ulovených myší, donesených až před čumáček. Nebo ještě líp myšáků. Jednak proto, že bývají větší než myši samičky a za druhé proto, aby trochu srovnala genderové skóre. Jenomže ona nic takového nedělá, používá proti němu úplně jiné zbraně.

Kocour se například probudí z dlouhého spánku, protáhne se, vstane a pomalým krokem se vydá po schodech dolů. Je ještě trochu rozespalý a zřejmě uvažuje, jestli si půjde schroustat pár granulí nebo jestli raději rovnou skočí ven. Pod schody zpoza rohu se na něj zcela nečekaně vyřítí ona, využije okamžik jeho nepozornosti, bleskurychle mu skočí na záda a porazí ho na zem. Pak poodběhne za křeslo tak, aby viděl jen její hlavu a začne se mu posmívat: „To jsem tě zas jednou dostala, kiš, kiš.“ Kdyby ji to napadlo, snad by mu začala i strouhat mrkvičku.

Nebo při krmení. Běžně mají k dispozici granule, jako doplněk dostávají konzervy a kapsičky. Krmí se z dvojité misky nebo ze dvou misek těsně u sebe a k vzájemné nevraživosti nebo vyhánění od jídla mezi nimi nedochází. Leda tak občas dojde k naplnění úsloví „kdo zaváhá, nežere,“ to když on není dost rychlý a místo jídla kouká, co kde lítá (třeba vrabčáci za oknem). Úplně jiná situace však nastane ve chvíli, když jim dáme na přilepšenou kousek syrového masa nebo nedej bože dokonce jater. To pak musíme umístit jejich misky nejmíň dva metry od sebe, protože jinak by ona na něj začala výhružně zlostně vrčet a zahánět ho od té mimořádné pochoutky.

Tedy i on by si nám mohl stěžovat na jistou formu šikany z její strany a chtít po nás zjednání nápravy. Nestěžují si však ani jeden z nich, když to na ně přijde, vesele se kočkují dál a občas to celé nakonec dopadne takto:

U volně žijících koček je to poněkud jiné než u těch našich dvou, které nikdy nepoznaly skutečný hlad, zimu či jiné nepohodlí. Teritoriální boje mezi venkovními kocoury jsou doslova na život a na smrt, milostné hrátky mezi kočkou a kocourem jsou nekompromisní. Kdo kdy slyšel noční koncertování venkovních nevykastrovaných koček, ví své. Při shánění vzácné a věčně nedostatkové stravy jde o to, kdo přežije zimu a kdo zajde hlady.

Chápu, že nelze dost dobře srovnávat chování koček a lidí, a posuzovat jej z hlediska obtěžování nebo násilí, ať už sexuálního či jiného. Člověk je na rozdíl od kočky vybaven daleko vyšší inteligencí. Říká se, že průměrně nadaná kočka (nebo pes) dokáže dosáhnout inteligence „pouze“ dvouletého dítěte.

Jenomže jistá paralela přece jen existuje. Jak kočky, tak my lidé pocházíme z přírody a za tu inteligenci vděčíme vývoji, který probíhal bezpočet generací. A tak si myslím, že bychom ji například jako muži šéfové neměli zneužívat ve vynucování sexu od svých podřízených žen za příslib lepších platových podmínek nebo profesního růstu. Stejně tak bychom tu inteligenci neměli zneužívat v roli žen zlatokopek ve smyslu „dám ti, až mi koupíš luxusní auťák, vyspím se s tebou, až na mě přepíšeš svůj dům“ (a pak ho z toho domu vyhodit).

Naopak bychom onu inteligenci, kterou máme proti zvířatům navíc, měli vyžívat ve prospěch ostatních. A přitom si klidně tak trochu „zaobtěžovat“ vůči těm, kterým to dělá dobře a podporuje to jejich sebevědomí: „Jé, Maruško, tobě ta halenka dnes opravdu sluší, pojď, já ti podržím dveře.“ Ale jak poznat, že Maruška opravdu stojí o takovou pozornost, navíc doprovázenou nenápadným pohledem na její plný hrudník? Jednoduše, prozradí ji lehce káravý úsměv, doprovázený nějakou vtipně peprnou poznámkou. A když budeme mít jó štěstí, tak se o nás dokonce zlehka a na oko neúmyslně otře. Asi tak, jako se o sebe otírají ta naše domácí kočka s kocourem. Sice se pořád trochu kočkují, ale jedna bez druhé by nedala ani ránu.