Maminko, jak se pozná, že má maminka miminko v bříšku?

Vzduch se za dusného jarního odpoledne v nacpané tramvaji podobal dobře vytopené parní lázni. Přistoupil jsem dveřmi za řidičem a zavěsil se na nejbližší trochu volnou tyč. Pole dance neovládám, a tak jsem se jal pozorovat okolí.

„Maminko, jak se pozná, že má maminka miminko v bříšku?“ Optala se malá zlatovlasá dívenka své matky, jíž seděla na klíně na sedačce pro invalidy hned za předními dveřmi. Neméně zlatovlasá maminka se na svou ratolest usmála a levou rukou si ji k sobě úžeji přitáhla. Pravou ruku v sádře posunula tak, aby dcerku moc netlačila do zad a odpověděla: „Věruško, když si rodiče moc přejí miminko, tak mamince začne růst bříško a ta potom vypadá jako ta paní na obrázku, který jsem ti ukazovala dnes ráno.“ Bylo jasné, že Věruška už asi dobře ví, jak takové těhulky vypadají a teď si jen přeje, aby jí to maminka zopakovala.

„A maminko, vy si s tatínkem moc přejete, abych měla sourozence? Moc, moc, moc? A už ti roste v bříšku?“ Maminka se usmála ještě víc: „To víš, že přejeme, miláčku, ale někdy to nejde tak rychle a chvilku to trvá.“ Věruška se zadumala, až zkrabatilo čelíčko a pak přišla s návrhem: „Mamí, já vám s tím přáním pomůžu a budu si přát, aby ti v bříšku začal růst můj bratříček. Moc, moc, moc. Můžu?“ Zlatovlasá maminka políbila zlatovlasou dcerku do zlatých vlásků a ujistila ji, že si každopádně bratříčka přát může. Moc, moc, moc.

Naproti těm dvěma zlatovláskám na druhé sedačce pro invalidy seděl v triku s kapucí kapucín. Patřil k sortě mladých mužů, kteří své kapuce hrdinně neodkládají ani v tramvajích, ve kterých je ještě o dobrých dvacet stupňů víc. Podle rysů mu bylo tak patnáct, i když ta kapuce mohla jeho věk poněkud zkreslovat. Jeho prsty hbitě kmitaly po displeji mobilu, z něhož vycházel nenápadný drátek, ztrácející se kdesi pod kapucí.

Tramvaj zastavila ve stanici, dveře se otevřely a dovnitř se prodralo pár lůčků čerstvého vzduchu. Společně s nimi se dovnitř podařilo nastoupit i bledé brunetce, která se postavila mezi naše zlatovlásky a kapucína. Věruška vzhlédla vzhůru, roztáhla pusinku od ouška k oušku a zeptala se své rodičky: „Maminko, tahle maminka si s tatínkem taky přejí miminko a podívej, ta už ho v bříšku má. Co myslíš, bude to holčička nebo chlapeček?“

„Věruško, buď zticha, prosím tě, to se nemůžeš takhle ptát.“ Snažila se velká zlatovláska zachránit situaci a omluvně se na brunetku usmála. Ta se sice též pokusila o úsměv, ale vypadalo to, že jí do smíchu moc není. Bylo vidět, že v tak pokročilém stádiu těhotenství nejede nacpanou rozpálenou tramvají jen tak pro vlastní potěšení a že by se daleko líp cítila doma v klidu. A vsedě a ne v takovém horku.

Malá zlatovláska opět zkrabatila čelíčko, zřejmě o něčem usilovně přemýšlela. Pak se najednou velice hlasitě, aby její hlásek pronikl kapucí, obrátila na kapucína: „Kluku, proč nepustíš tu maminku s miminkem v bříšku sednout?“ Velká zlatovláska se trochu ošila, ale malá se nenechala vyvést z rovnováhy a pro jistotu ještě dodala: „Tatínek vždycky říká, že maminky s miminkem v bříšku se v tramvaji mají pustit sednout.“ Poté už jen o poznání tišeji pro úplnost prohlásila: „A taky staří a nemocní lidé se mají pustit sednout.“

Kapucín však měl své uši chráněné kapucí a zřejmě i tím nenápadným drátkem, který se mu ztrácel kdesi pod kapucí, a tak nereagoval. Místo něj však zareagovala velká zlatovláska. Levou rukou sundala dcerku ze svého klína a pravou rukou v sádře se snažila přidržet kabelku. Chystala se vstát, aby nabídla své místo brunetce s miminkem v bříšku. Ta trochu zrůžověla, ale zřejmě to nebylo tím, že by se jí udělalo o fous líp, spíš jí to celé přišlo poněkud trapné. Nabízené místo s díky odmítla, přestože na ní bylo vidět, že by si opravdu potřebovala sednout.

Tramvaj už chvilku stála před křižovatkou na červené a k řidičovi do kabinky pronikly hlasy z prostoru bezprostředně za ním. Dvířka se pootevřela, nejdřív vykoukla střapatá fousatá hlava a hned poté se objevil medvěd: „Mladíku, jestli okamžitě neuvolníš místo tady té těhotné ženě, tak si na příští stanici vystoupíš.“

Medvědí hlas byl sice natolik silný, že pronikl kapucí, i drátky, mizející kdesi pod kapucí, ale kapucín se nechtěl vzdát bez boje: „A to jako proč?“

Šum hlasů v tramvaji utichl a cestující upřeli zraky na medvěda, jak si se záludnou kapucínovou otázkou poradí. Pokud se někteří domnívali, že mu začne zpaměti citovat předpisy o místech pro invalidy, tak se hluboce mýlili. Medvědova odpověď byla daleko prostší, stručnější a jasnější: „Protože tě odsud vyrazím.“

Kapucín byl zmaten, něco takového rozhodně nečekal. Chvilku to vypadalo, že se začne ohánět nějakými řečmi o násilí na mladistvých, ale při pohledu do střapaté fousaté medvědí tváře to vzdal. Povstal ze sedačky a odklátil se o kousek dál, přičemž si dal náramně záležet, aby svými pohyby ujistil okolí, že na něm byl právě spáchán krutý a nespravedlivý zločin.

Těhulka tiše poděkovala medvědímu řidiči a s úlevou usedla. Obě ženy na sebe spiklenecky mrkly a zlatovlasá Věruška celou záležitost uzavřela s dětskou prostotou: „Mamí, ten pan řidič je určitě taky tatínek a já bych mu moc přála, aby jeho paní řidičová měla v bříšku taky miminko. Moc, moc, moc.

Tramvaj se tiše rozjela, venku se zablesklo a zaburácel hrom.