Malá zvědavka v pekařství

Cestou z práce mě nemilosrdně přepadla mlsná, a tak jsem se stavil na hořkého turka s křupavou škvarkovou plackou v pekařství u autobusového nádraží na Černém Mostě. Místní společnost se mi postarala o téma k pobavení i zamyšlení.

U stolku hned vedle dveří okulibě prodlévala mladá nazrzlá maminka s asi tak čtyř až pětiletou copatou holčičkou. Maminka zvolna usrkávala podobně lahodný mok jako já, dívenka si s roztomilým úsměvem pochutnávala na nápoji, připraveném z čerstvého ovoce.

„Prosím vás, mně je špatně, potřebuju se trochu napít, můžu si sem k vám na chvilku sednout?“ Otázala se drobná blondýnka s pěkně vyklenutým bříškem, prozrazujícím hodně pokročilé těhotenství. Vpadla do dveří s křídově bílou tváří zbrocenou potem a ztěžka dosedla na prázdnou židličku vedle maminky s dcerkou.

„Můžu vám nějak pomoct?“ Optala se starostlivě mladá maminka. Dcerka překvapeně vykulila oči a odložila sklenici.

„Děkuju, jste hodná.“ Těhulka se napila z pohárku jemně perlivé vody, kterou jí hbitě přinesla prodavačka, a otřela si čelo vlhčeným kapesníčkem od mladé maminky. Trochu se jí ulevilo a chtěla něco říct, ale nebylo jí dáno.

„Maminko, proč se té paní udělalo špatně?“ Ozvala se holčička jasným zvonivým dětským hláskem.

„Protože má miminko v bříšku, Jiřinko, víš,“ odpověděla jí maminka s úsměvem.

„Proč se jí udělalo špatně, když má miminko v bříšku?“ Dožadovala se holčička zpřesnění neúplné informace.

Těhulka se už dostala trochu do formy, a tak odpověděla místo maminky: „Protože jsem jela dlouho v autobusu, kde bylo strašné horko a neměla jsem si kam sednout.

Jiřinka ovládla situaci a její maminka se už nedostala ke slovu: „Paní, maminka vám zavolá pana doktora, chcete?“

Maminka vykouzlila směrem k těhulce rychlé omluvné gesto, ale ta se jen potěšeně usmála: „Děkuju, Jiřinko, jsi hodná, ale to nebude potřeba.“

„Proč nechcete zavolat pana doktora?“

„Už je mi líp, Jiřinko a za chvíli si pro mě přijede manžel, už jsem mu volala.“

„Tatínek toho miminka v bříšku?“

„Jiřinko, prosím tě, nebuď zvědavá,“ nevydržela to maminka a dala holčičce ruku před pusu. Ale těhulka se rozesmála, až jí zasvítily oči, už jí muselo být opravdu o hodně líp.

Po pár minutách zastavilo na ulici před pekařstvím auto. Vystoupil z něj zamračený vousatý obr medvědí vizáže a nakráčel dovnitř. Mladý muž se starostlivou tváří, který musel sehnout hlavu, aby prošel vysokými dveřmi. I přes zimní bundu bylo patrné, jak mu zahrály svaly na pažích. Rozhlédl se kolem sebe, a jakmile uviděl těhotnou blondýnku v družném hovoru s neznámou holčičkou, rázem jako bys mu vyměnil masku. Jeho ustarané čelo se vyhladilo a podmračená tvář se roztáhla do širokého úsměvu: „Tak tady tě mám, Iri, zaplať pánbůh. Doufám, že je ti líp, tvůj telefonát mě opravdu vylekal. Teď pojď, odvezu tě domů.“ Uchopil těhulku do náručí a jako nějakou panenku na hraní ji odnesl do auta.

„Maminko, proč ten pán odnesl tu paní? Ona nemůže chodit?“

„Může chodit, Jiřinko. Ale bylo jí špatně, on ji má rád a má o ni starost.“

Než stačila Jiřinka vymyslet další otázku, vpotácel se do dveří chlapík s červeným nosem a dobře vypěstovaným pivním břichem. Žuchnul na sedačku po těhulce a zakřičel na celé pekařství: „Chci se napít, doneste mi pivo! Dvanáctku! Vychlazenou!“

„Maminko, proč se ten pán potřebuje napít? Taky má miminko v bříšku? Udělalo se mu špatně v autobusu, když si neměl kam sednout?“ Jiřinka teď měla oči navrch hlavy, pálila jednu otázku za druhou a zírala na opilce.

Opilec se na děvčátko zamračil, škytnul a zamumlal nepublikovatelnou vulgaritu.

„Jiřinko, proboha teď mlč, jdeme pryč.“ Maminka pochopila naléhavou vážnost situace a chystala se i s malou co nejrychleji vyklidit pole.

Do pekařství se vrátil svalovec poté, co usadil svou těhulku do auta a zeptal se prodavačky: „Kolik jsme dlužni?“

„Nic,“ odpověděla žena za pultem. Pak nenápadně s prosbou v očích ukázala na opilce a tiše špitla: „Mohl byste...?“

„Tak kde je to pivo, sakra?“ Zakřičel znova chlapík s pivním břichem a bouchnul pěstí do stolu.

Jiřinka byla teď potichu jako pěna, vstřebávala spletitou situaci a v duchu si chystala další otázky.

Svalovec krátce kývnul na prodavačku, otočil se o sto osmdesát stupňů a s kamennou tváří upřel na opilce tvrdý bezvýrazný pohled.

„Co na mě čumíš?“ Vykřikl muž pod vlivem a celkem bezvýsledně se snažil nasadit ramena.

Svalovec se bez jediného slova vydal pomalým krokem k opilcovi.

Ten si zřejmě v náhlém hnutí mysli vzpomněl na klasika a v očekávání věcí příštích se najednou snažil státi menším a ještě menším, až úplně nejmenším na celém světě. Jeho snaha však vyšla nadarmo, svalovec dokráčel až k němu, rázně ho zvednul ze židle a vyvedl ven z pekařství se slovy: „Zmiz odsud, mizero, jestli tě tady ještě jednou uvidím, tak ti zmaluju ciferník!“ Pak nasedl ke svojí těhulce do auta a oba odjeli.

„Maminko, neodpověděla jsi mi, jestli ten pán měl taky miminko v bříšku.“ Vrátila se Jiřinka poněkud vyčítavým hláskem ke své poslední otázce.

Maminka se s úlevou znovu posadila, aby mohla v klidu dopít svou kávu: „Ne, neměl, Jiřinko.“

„Proč se mu teda udělalo špatně, mamí?“ Jiřinka už začala být z nedostatku informací nervózní.

„Protože vypil moc piva.“

„A maminko, ten velký pán ho měl taky rád? Odnesl ho ven jako tu paní s miminkem v bříšku.“

„Neměl, Jiřinko.“ Maminka už začala pomalu protáčet oči, ale ze všech sil se snažila zůstat klidná.

„Proč ho odnesl, když ho neměl rád?“

„Byl opilý. Víš, Jiřinko, když někdo vypije moc piva, tak se opije, křičí, obtěžuje svoje okolí a může být nebezpečný. Ten velký pán byl hodný a vyhodil ho ven, aby tady byl klid.“

Jiřinka se zamyslela, až roztomile nakrabatila čelo. Její dětský mozeček pracoval na plné obrátky. Pak vklouzla do bundy, kterou jí maminka podala a s široce rozevřenýma, trochu ustaranýma očima se zeptala své rodičky: „Mamí, táta pije večer pivo, vid? Já jsem ho včera viděla škvírou ve dveřích do obýváku. Probudila jsem se a šla se vyčůrat.“

„Ano, Jiřinko. Dáváme si občas s tatínkem jedno dohromady před spaním, aby se nám líp usínalo.“

Malá copatá dáma s velkou nazrzlou dámou byly na odchodu a já ještě zaslechl otázku: „Tatínek tě pak taky obtěžuje, když má pivo v bříšku?“

Odpověď mladé maminky jsem už neslyšel. Jen jsem si přes skleněné dveře všiml, jak se otočila ke své dcerce a se zasněným úsměvem ve tváři zakroutila hlavou. Začalo drobně pršet. Obě holky poskakovaly po chodníku a nastavovaly své tváře maličkým dešťovým kapičkám.

Též jsem se zvedl a vyrazil k domovu. Vzpomínal jsem na trpělivou maminku se zvídavou dcerkou a byl rád, jak to spolu pěkně zvládají. Jenom jedna věc mi vrtala hlavou. Netušil jsem, jak maminka odpoví Jiřince na otázku, co je to ciferník a cože chtěl ten svalnatý budoucí tatínek na něj opilcovi namalovat.