Kostlivec ve skříni

„Jsem husa. Důvěřivá hloupá husa, Honzo. Stydím se sama před sebou a před tebou taky, však jsem ani nechtěla přijít,“ uvítala mě Maruška, když se mi ji po dlouhém přemlouvání podařilo vytáhnout na kafe s větrníkem.

Stalo se to v druhé polovině dubna, byl chladný deštivý den, moje kamarádka měla od silného větru roztomile rozcuchané vlasy a navzdory jejímu pesimizmu jí to náramně slušelo. „Maruško, jestli se chceš přirovnávat k nějakému zvířeti, tak k tomu bílému opeřenci rozhodně ne. Spíš bych to viděl na krásnou ušlechtilou polodlouhosrstou elegantní angorskou kočku. A co se ti vlastně stalo, smím-li vědět?“

„Dík za kompliment, Honzo, dlouho jsem váhala, jestli ti to mám říct, ale udělám to. Jen to, prosím tebe, tentokrát nikomu neříkej a hlavně nepiš do těch svých článků.“

Až když jsem slíbil Marušce na svou čest, že budu držet jazyk za zuby, tak se zvolna a jaksi stydlivě pustila do vyprávění.

***

Víš, Honzo, jde o Kamilu. Znám ji asi čtvrt roku, potkala jsem se s ní v ZOO, byla tam s malým vnukem, který mi omylem vyrazil kabelku z ruky, když se leknul gorily, ta vystartovala těsně za ochranným sklem a on instinktivně couvnul. Já v té kabelce zrovna něco hledala, jak spadla na zem, tak se vysypala, Kamila mi pomohla posbírat věci a strašně se za toho kluka omlouvala. Nějak jsme se daly do řeči, padly si do noty, vyměnily si kontakty a od té doby se párkrát sešly na kafe.

Kamile je pětapadesát, dělá v supermarketu na Proseku a někde tam poblíž taky bydlí. Sama, je rozvedená, mladé má kousek od Pardubic, jezdí se s nimi navštěvovat a zrovna v té ZOO měla vnuka na hlídání. Je to taková veselá kopa, sama by se rozdala, ale od začátku mi na ní něco přišlo zvláštní. Když mi o sobě vyprávěla, tak všechno v pohodě, dokud jsem se jí nezeptala na jejího bývalého. To se pak zarazila, řekla jen: „tak tohle radši přejdeme“ a rychle změnila téma. Dělalo to na mě dojem, jakoby jí po něm zůstal nějaký kostlivec ve skříni, kterého se jí nepodařilo vyřešit. Předvčírem jsme se zase sešly, Kamila byla nezvykle zamlklá, já se z ní pokoušela vytáhnout, co se děje, ale ona mi to neprozradila. Když jsem se jí zeptala, jestli nepotřebuje nějak pomoct, tak jen zavrtěla hlavou a zamluvila to.

No a včera, Honzo, jakmile jsem přišla do práce, měla jsem tam vzkaz od šéfa, že přesně v devět hodin vyrážíme na celodenní jednání mimo firmu, tak abych se připravila, že se pro mě staví. Tak to víš, že jsem si honem nachystala všechny podklady, ve tři čtvrtě jsem to měla v kupě, když mi v ten moment pípla SMS od Kamily, jestli bych si mohla přečíst mail, který mi právě poslala.

Tak jsem rychle vlezla na internet a v tom mailu stálo, že má problém, do dvanácti hodin musí doplatit insolvenci, aby jí po šesti létech skončila, že jsem její poslední záchrana, moc se omlouvá za drzost a prosí, jestli bych jí mohla pomoct. Pak ještě věta, že ať už se rozhodnu jakkoli, nerada by přišla o moje přátelství a k tomu tři přílohy. Dvě byly ofocená občanka z obou stran a v té třetí rukou psané čestné prohlášení, že když jí na to a to číslo účtu pošlu patnáct tisíc, tak se zavazuje mi ten obnos do dvou měsíců, tedy do 21. června vrátit. A podpis. To bylo všechno.

A teď si mě představ Honzo, čas letěl, šéf měl přijít za deset minut a já se musela rychle rozhodnout, co s tím. Bleskově jsem Kamile zavolala, ale ta mi toho moc nedokázala říct. Když jsem se jí zeptala, proč se mi, proboha, nesvěřila včera, jak jsme byly spolu, tak se jen rozbrečela a vypadlo z ní, že se strašně styděla, stydí i teď a že mě rozhodně nezklame. Mně v tu ránu napadlo, že pokud o ty peníze přijdu, bude to pro mě menší malér, než když ona je nesežene. Nevím, jestli to znáš, měla jsem tušení, že to prostě musím udělat a doufat, že nekecá. Tak jsem jí ty peníze prostě poslala a odklikla to asi minutu před tím, než pro mě přišel šéf, že teda jako vyrážíme na to jednání.

Jenomže, Honzo, znáš lidi, mně se ti to pak rozleželo v hlavě a došlo mi, že jsem se zachovala jako důvěřivá hloupá husa, která naletěla klasické podvodnici, ty prachy už neuvidím a navíc to budu muset zatlouct doma před Frantou, abych nevypadala ještě blbější, než jsem. Trochu mě uklidňuje ta občanka, na které je opravdu Kamilina fotka, ale co já vím, to se dá dneska snadno udělat ve fotošopu. Tak si na mě teď tady nad tím kafem s větrníkem ukaž prstem, uvědom si, s kým se kamarádíš a jen to prosím tebe nikomu neříkej, hlavně ne mýmu Frantovi.

***

S tím tedy Maruška tehdy skončila. Dopila svoje kafe na jeden lok, zprudka položila šálek na podšálek, až to zařinčelo a dokořán na mě otevřela své hluboké hnědé oči. V jejím pohledu se zračily němé otázky: „Tak co myslíš, udělala jsem chybu? Jak by ses zachoval na mém místě?“

Namísto odpovědí jsem zlehka položil Marušce ruku na ruku a začal uvažovat nahlas:

„Má milá, jestli se nepletu, tak ty seš střelec jako já...“ Přikývnutí.

„Dokážeš rychle zamířit a stisknout spoušť, když cítíš, že je to opravdu potřeba...“ Mrknutí oběma očima.

„A víc než o ty peníze samotné ti jde o to, jestli jsi nestřelila vedle...“ Gesto souhlasu volnou rukou.

„Seš hodná holka, moc si toho vážím. Ničeho se neboj, ať už to dopadne jakkoli, bude to dobré. Asi bych se zachoval podobně.“

„Tak fajn, Honzo, jsem ráda, žes to řeknul. A teď už o tom nebudeme mluvit, ju?“ Vyvinula Maruška svou ruku zpod mé a konečně se uvolněně usmála. Ještě jsme chvilku poseděli a pak vyrazili ke svým domovům.

***

Pak už jsme s Maruškou o téhle věci nemluvili, až se mi ozvala začátkem tohoto týdne telefonem, aby mi pověděla, jak to celé dopadlo. Vychrlila to na mě najednou a nebyla k zastavení:

„Tak si představ, Honzo, že mám ty peníze zpátky. Kamila se u mě stavila v pondělí v práci, přinesla mi je všechny najednou a k tomu mi dala krásnou růži. Byly jsme v kanceláři samy a ona mi povyprávěla, jak ji zadlužil její bývalý manžel. Byla natolik hrdá, že se tu insolvenci snažila za každou cenu utajit před mladými, i když ti by jí teď ten zbytek peněz mohli dát. Ona je lvice, víš? Doslova řekla, že by nesnesla pocit ponížení, kdyby jim o tom měla říct. Věděli jen, že měla nějaké problémy po rozvodu, ale už dávno jim namluvila, že má vše vyřečené. Strašně mi děkovala, že na to prý do smrti nezapomene. Víš, je to zvláštní ženská, vlastně ji svým způsobem obdivuju. Nakonec jsem ráda, že jsem jí ty peníze půjčila, ukázala mi totiž, že poctiví lidé ještě existují. A víš co? Klidně to celé napiš, ať to všichni vědí, stejně nikdo nepozná, o koho ve skutečnosti jde. Měl jsi pravdu, už si nepřipadám jako husa, ale jako... Ne, počkej, to ti neřeknu a nechám tě hádat, až spolu zas půjdeme na kafe s větrníkem.“