Kočky patřej ven!

Dlouho jsem dumal, jak nazvat reportáž z nedělní umísťovací výstavy a jakým příběhem orámovat fotky koček, které měly to štěstí a podařilo se jim najít nové domovy. Pak jsem tam najednou uviděl útulkářku paní Jaroslavu.

Strkala si telefon do kapsy, byla smutná, naštvaná a jen tak pro sebe utrousila: „Tak tohle musím rozdejchat.“ Na chvilku vypadla ven a když se vrátila, vyprávěla mi příběh nepovedené adopce černobílého kocoura Macíka. Tak jsem se rozhodl, že ho sem dám. Ale až nakonec, nejdřív fotky těch šťastnějších, které se na výstavě podařilo umístit. Vezmu to trochu stručněji a hlavně jim budu držet palce, aby nedopadli podobně jako Macík.

***

Roční pečlivá a úpravná Peggy se seznamuje s panem Alešem, bude se mu starat o klid a pořádek v domácnosti.

Černobílý Puntík a mouratý Smolíček v náručí Katky a Martina vypadají jako z rodinného alba.

Říká se, že když má člověk delší dobu nějaké zvíře, časem mu začne být podobný. Čerstvá panička devítiměsíčního Šimona přebírá výraz jeho očí už po pár prvních společných minutách.

Tříletá Nina toho stačila celkem dost zažít, ale teď už ji čeká jen vše dobré.

Roční Fancy poklepala panu Václavovi na rameno: „V pohodě, kamaráde, však my to spolu zvládnem.“

***

A teď už k příběhu kocoura Macíka. Celé to začalo na pražské Bertramce, když si paní Jarka všimla, že jí při každodenní cestě domů doprovází plaché hubené černobíle asi čtyřměsíční kotě. Chodívalo kus za ní, ale když se zastavila a otočila, aby si ho mohla lépe prohlédnout a začít se mu věnovat, tak se polekalo a uteklo.

Takhle se to táhlo asi dva týdny, Macík byl čím dál, tím hladovější, paní Jarka ho k sobě opatrně lákala, on si pokaždé troufnul o kousek blíž, až se jí ho podařilo chytit. Vzala ho do útulku, kde se stará o spoustu dalších nalezenců a tam se o něj společně se svými kolegyněmi postarala.

Macík potřeboval hodně péče, byl vyhublý, kotěcí život na ulici mu nepřidal na zdraví a hlavně byl nesmírně plachý, těžko si zvykal na lidi. Paní Jarka ho měla téměř za vlastního a věnovala se mu tak, jak jí to dovolovala péče o ostatní kočky. Šlo to hodně pomalu, ale Macík si postupně zvykal, a tak mohl začít hledat nový domov. Následující fotka jsou z letošního brzkého jara, to už mu bylo víc než rok a půl a na umísťovací výstavě na Žižkově si ho vzal jakýsi člověk. Prý do domku se zahradou pro své rodiče na Berounsku.

No, nedopadlo to ani trochu dobře. Místo do domku se zahradou se Macík odstěhoval jen na tu zahradu. Tam se o něj krom nepravidelně hozené porce jakéhosi neurčitého kusu žrádla nikdo nestaral. Uvnitř si nemohl najít klidného místečka, neb ho tam jeho nový majitel se slovy, že kočky patřej ven, ani nepustil.

A tak se stalo, co se muselo stát, Macík utekl do lesa, kde se potuloval asi šest týdnů. Ne, že by se ho ten člověk snažil chytit a aspoň vrátit zpátky těm, od kterých si ho vzal. Vše nechal na útulkářkách, které se tam vypravily, rozvěsily lístečky, číčaly, volaly, sháněly a snažily se nalákat Macíka do odchytové klece.

Nu a včera, jak jsem byl na té výstavě, kde měla paní Jarka telefonát, ze kterého byla tak rozčílená, tak to se právě dozvěděla, že se jejím kolegyním konečně podařilo Macíka odchytit. Zpátky do útulku ho dopravily v zuboženém stavu, polovičního na váhu, plného parazitů a nesmírně vystresovaného. Ale naštěstí baští, zaplať pánbůh aspoň za to.

„Příště si budu dávat setsakra pozor, než Macíka zase někomu dám. Teda jestli ho vůbec ještě budu ochotná někomu dát.“ Končila paní Jarka své vyprávění. A já věděl, že teď už to s Macíkem bude dobré. Je v těch nejlepších rukou, akorát bude dost dlouho trvat, než se vylíže ze všech svých šrámů, hlavně z těch, které mu udělal tamten člověk na jeho kočičí důvěřivé duši. Držím Macíkovi palce, držte mu je se mnou.

Poznámky: Autorkou fotografie Macíka je paní útulku, která mi udělila souhlas s jejím zveřejněním v tomto článku. Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.