Kočku z útulku k Vánocům? Ano, ale s rozvahou

„Jé, to je krásná kočička,“ rozzářily se dětské oči. Kluk dostal od rodičů útulkovou kočku k Vánocům. Slíbil, že se o ni bude starat, krmit ji, mazlit a hrát si s ní tak, aby byla spokojená. Jenomže ho to bavilo pouhých pár dní.

Najednou zjistil, že kočka není věc, která se dá jenom tak odložit, když na ní zrovna nemá náladu. Že když není opatrný, zatahá ji za ocas nebo dloubne do ucha, kočka se ožene a poškrábe ho. A že ho vlastně ty povinnosti s krmením a stelivem strašně otravují, takže se na ně vykašle. Ani rodiče nebyli zrovna moc kočkomilní a ke kočce coby vánočnímu dárku se od svého syna nechali ukecat. Takže někdy uprostřed ledna putovala milá číča zpátky do útulku. Akorát v době, když si ve svém novém domově začala zvykat. O to víc byl pro ni ten nucený návrat stresující.

Tak tohle byl vlastně jen nejmírnější příklad toho, jak se lidé dokážou zbavit neuváženého zvířecího dárku. Realita bývá bohužel často mnohem tvrdší a nepotkává pouze kočky, ale i psy či jiná zvířata. Ta živá bytost bývá zavírána na noc do komory, aby nebudila lidi. „No, co, vždyť je to jen kočka.“ Krmena jen, když si někdo z domácnosti náhodou vzpomene. Pokud onemocní, má smůlu, protože „ta veterína je dneska přece tak drahá.“ Jsou známy i případy vyloženého fyzického týrání. A návrat do útulku? „Pche, co bysme se s nima dohadovali, prostě ji vyhodíme do lesa a hotovo.“

Omlouvám se všem skutečným milovníkům a láskyplným opatrovatelům koček, psů a dalších domácích mazlíčků za pochmurný úvod dnešní pozvánky na umísťovací výstavu. Vím, že drtivá většina z vás bere své současné či budoucí zvířecí souputníky životem jako členy rodiny a pečuje o ně s láskou a s úctou. Je mi jasné, že vás při čtení těch prvních odstavců bodlo u srdce a otevírala se vám pomyslná kudla v kapse. O to víc však budu rád za každou kočičku, pro níž si příští neděli přijedete do pražské Dubče, abyste si ji odtamtud odvezli a poskytli jí nový domov. Aby se s vámi mohla radovat už z letošních Vánoc a potom i ze všech dalších, které prožije ve svém dlouhém kočičím životě. Pokud tak učiníte, můžete si být jistí, že ona vám tu radost bude vracet nejen o Vánocích, ale pořád a pořád dokolečka každý den.

Tož dosti toho, teď už předám slovo těm zlatým lidem z útulku Podbrdsko a depozit, aby nám napsali o některých ze svých dočasných svěřenců, s nimiž se setkáme na výstavě.

Čtyřměsíční kočička Anetka se narodila vedle frekventované silnice v Berouně toulavé kočičce. Její sestřičkou je Adletka, která domov již našla. Anetka je ještě trochu bojácná kočička, ale při počátečním trpělivém přístupu z ní bude brzy mazlilka. Je hravá, veselá a živá. Má ráda ostatní koťata v depozitu, tak si myslíme, že kočičí kamarádka či kamarád by pro ni byl v novém domově radostí. Je vychovávaná pouze v bytových podmínkách, proto je vhodná opět do bytu. Ráda by bydlela spíše v klidnější domácnosti bez psa a malých dětí. Je hodná, mírná a roztomilá.

Mourovaná, nyní již sedmiměsíční, kočička Anita pochází z Modřan. Narodila se tam venkovní kočce, která nikomu nepatří. Anita je hravá a hodná. Má ráda kočičky, tak by v novém domově přivítala kočičí kamarádku. Vyrůstá v bytových podmínkách, proto je vhodná zase do bytu. Zpočátku se bude asi malinko bát v cizím prostředí, ale zvykne si rychle, když na ni budou lidé hodní. Anitka je plně očkovaná a nyní již i kastrovaná.

Bílý roční kocourek s černými flíčky Flíček byl nalezen jako malý, společně s bráškou Mikešem, v krabici u silnice. Někdo tam koťata odložil. Obou koťat se ujala hodná paní, která je vychovala v domě se zahradou. Flíček je moc mazlivý, kamarádský a hodný kocourek. Je vhodný do bytu, rád by bydlel s kočičím kamarádem, protože kočky má moc rád a samotnému v bytě by mu bylo smutno. 

Šestiměsíční černobílý kocourek Hobíšek je velmi mazlivý a přítulný kocouří kluk. Narodil se společně se sestřičkou Hrabiškou na parkovišti v Praze. Nyní je vychováván v bytovém depozitu, kde je naprosto spokojený a šťastný. Hobíšek je šikovný kocourek, hravý, hodný a kamarádský ke všem kočičkám v depozitu. Nabízíme ho spíše jako bytového kocourka, i když by si zvykl i v domě se zahradou, jen je třeba počítat s tím, že Hobíšek by musel být nějakou domu jen doma, aby si dobře zvykl a neztratil se. Hobíšek bude dobrým kamarádem další rodinné kočce či kocourovi. Je nedominantní a báječně vstřícný.

Asi dvou až tříletá kočička Jasmínka žila jako potulná kočka s bezdomovci pod mostem. Místo to nebylo příliš dobré, proto byla Jasmínka odchycena a nyní žije v bytovém depozitu. Jasmínka je moc hodná, vlídná a klidná kočička. Je mazlivá a přítulná. Je vhodná do klidnější rodiny, do bytových podmínek. Je vděčná za teplo, pohlazení a jídlo. Myslíme si, že by byla spokojená jako jediná opečovávaná kočička v domácnosti. Ale jedna hodná kočka v rodině by Jasmínce nevadila.

Čtyřměsíční mourovaná kočička Lorna pochází z chatové osady u Prahy. Narodila se tam kočičce bez domova. Chataři ji tam krmili a s podzimem odjeli a Lorna osiřela. Hledala zoufale jídlo, až nám zavolala hodná paní, jestli bychom ji nepřijali. A tak je Lorna u nás. Lorna se ještě trochu bojí lidí, ale moc se snaží najít si k lidem cestu. Když si na člověka zvykne, ráda se pomazlí. Jen na ni lidé nesmějí zpočátku spěchat, musí jí dát čas na rozkoukání se a zvyknutí si na ně i nové prostředí. Lorna ráda kamarádí s dalšími kočičkami v depozitu, proto by kočičí kamarádku či kamaráda v novém domově uvítala s nadšením. Je nyní vychovávaná v bytových podmínkách, proto si myslíme, že život v bytě by pro ni byl vhodný. Je vzorně čistotná, plně očkovaná a čeká na svého člověka.

Šestiměsíční černá kočička Michalka (na prvním obrázku) a černobílý Mikulášek (na druhém obrázku) pocházejí ze stavebnin na Dobříši, kde se narodili jako bezprizorná koťata toulavé venkovní kočce. Jejich maminka je Anička, táta je Jakub a oba jsou také u mě. Oba jsou plně očkovaní. Jsou hodní, hraví, veselí, rádi řádí a hrají si spolu i s hračkami. Vztah ke člověku si tak trochu ještě hledají, ale jsou na dobré cestě. Při troše trpělivosti a v klidném domácím zázemí z nich budou brzy mazlíci.

Pětiměsíční Moureček Zitoušek je jedním ze tří brášků kocourů, které lidé vyhodili. Tři kocouří bratři jistě nečekali, že se po zřejmě veselých prázdninách ocitnou vyhozeni uprostřed lesů. Naštěstí se jich ujala hodná paní, která náhodou přijela zazimovat svou chaloupku na samotě. Proto jsme kocourky přijali do péče. Rezík Zikmund již domov má, moureček Zitouš a černý Zinouš na domov ještě čekají. Moureček Zitouš je zpočátku trošku odtažitější, ale ve společnosti brášky Zinouše nebo jiného mazlivého kocourka rychle roztaje. Zitouš je hravý, hodný, nyní vychovávaný v bytě. Je vhodný jako kamarád k druhé domácí kočce, spíše do klidnější domácnosti a do bytových podmínek. Zitouš je připravený k adopci, je plně očkovaný.

Závěrem uvádím jednu příhodu, kterou jsme s naší mladší dcerou a s tříbarevnou kočkou Lindou prožili před pěti léty na Štědrý den.

Při štědrovečerní večeři bývá pradávným dobrým zvykem prostřít o jedno místo víc, než kolik je stolovníků. Pro neznámého hosta, poutníka, pocestného, kdyby se náhodou zastavil, aby si měl kde odpočinout a s kým pobýt. V tu sváteční chvíli rozjímání, vzájemného sblížení a obdarovávání by totiž nikdo na světě neměl zůstat sám.

Stromeček byl už dávno ozdobený, dárky prozatím poschovávané různě po domku, bramborový salát připravený od předešlého dne, aby se patřičně rozležel. Před klasickým kaprem tenkrát dostaly přednost vepřové řízky, které se právě smažily na sporáku. U vyzdobeného stolu byla prostřena čtyři místa, v duchu té dávné tradice jedno navíc.

A pak se najednou objevil. V rozporu se slušným vychováním nepřišel dveřmi z ulice, ale vzal to zadem, přes zahrady v sousedství. Ačkoli jsme ho zvali dál, neměl dost odvahy vstoupit dovnitř a zasednout s námi ke stolu, odvážil se jen na terasu. Bezdomovec to rozhodně nebyl, byl vkusně upravený a hlady zjevně netrpěl. Dlouho se u nás nezdržel, svou přítomností nás potěšil jen malou chviličku, pouhých pár minut. Pohoštění sice neodmítl, ale byl skromný, vzal za vděk odřezkem z řízku, zbytkem vajíčka z trojobalu a večeří, kterou nedojedla naše Linda. Pak už nás jenom krátce pozdravil mňouknutím a rázem se změnil v mizící mourovatý stín s bílými ponožkami na tlapkách.

Tak tedy příští neděli v Dubči, ať o Štědrém večeru opravdu nemusí nikdo zůstat sám.

Poznámka: Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.