Jde to i nekorektně

Bohužel nemůžu uvést místo ani jména, protože bych ty dobré nekorektní mohl poškodit a naopak těm méně dobrým, i když pravděpodobně korektním bych udělal reklamu, kterou si podle mě nezaslouží.  

V jednom nejmenovaném malebném šumavském městečku panoval včera ospalý poklid červencového pondělního poledne. Přes náměstí se trousilo pár turistů a mezi nimi se občas objevil nějaký místní, který se rozhodl přerušit práci za účelem poobědvání. Též my s manželkou jsme usoudili, že od snídaně už uběhla dost dlouhá doba a že bychom si po lesním špacírování zasloužili nějaké to naplnění žaludků.

I narazili jsme na restauraci, která se sice honosila tvrzením, že je umístěna přímo na někdejší obchodní stezce, ale nepochodili jsme tam. Ne snad proto, že by měli přesolená jídla, důvod byl jiný, zcela prostý. Číšník nám předložil jídelní lístek, nad jehož cenami by překvapeně povytáhl obočí snad i protřelý hospodský z centra Prahy s povzdechem: „tak tohle bych si netroufnul ani já.“ Rozhodli jsme se, že tohle teda podporovat rozhodně nebudeme, sebrali se a šli hledat o dům dál.

Nemuseli jsme chodit daleko, další krmírna byla hned za rohem, ceny lidové, asi tak poloviční než v té první:

Jenomže hned vzápětí naše prvotní nadšení při pohledu na následující oznámení poněkud opadlo a my se lekli, že možná i odsud odejdeme nenajezení:

A teď kontrolní otázka, co by udělal každý normální aspoň trochu slušně vychovaný a poněkud hladový člověk, pokud by se s něčím podobným setkal?

Ano, hádáte správně, tak jsme se zachovali i my, vstoupili dovnitř, pozdravili a vyrukovali s otázkou: „My jsme ti ostatní, nevyhodíte nás, prosím?“

Pohledná paní za kasou byla milá a s úsměvem nám odpověděla, abychom si vybrali. Pak dodala, že se můžeme posadit, že nás zavolají z kuchyně, abychom si jídlo vyzvedli u okénka a s lehkou omluvou dodala, že ty medailonky chvilku potrvají.

Stopky jsem si teda nezapnul, ale musím říct, že těch nekonečných ani ne pět minut čekání jsme přežili bez úhony. Já si dal špenát, Soňa ty medailonky, obojí bylo suprové a my odcházeli spokojení za dalšími šumavskými přírodními radovánkami.

Jenomže pak jsem si se zděšením vzpomněl na pár lidí, kteří se nějakým nedopatřením vyskytují v okruhu mých známých. Uvedu odstrašující příklad, jak by se zachoval jeden z nich a nebudu přehánět:

Host: Vstupuje bez pozdravu rozražením dveří, až skleničky na barovém pultě leknutím poskočí.

Host: „Dejte mi ty nudličky a koukejte, ať rejže není slepená nebo si budu stěžovat, už tak to máte předražený!“

Usměvavá pokladní: Ztráta úsměvu.

Teď už nikoli usměvavá pokladní: „Promiňte, já vás neznám, jste místní nebo řemeslník?“

Host: „Co je vám do toho!“

Teď už nikoli usměvavá pokladní (omluvně): „No, víte, odpusťte, ale pokud nejste, tak vás nemohu obsloužit, protože máme omezený počet porcí a nedostalo by se na všechny, pro které jsou určené.“

Host (rozezleně): „No, jak chcete, já vám to tady nechám zavřít!“

Host: Otočí se na podpatku, při odchodu práskne dveřmi tak, že skleničky na barovém pultu tentokrát už leknutím spadnou na zem. Pak sepíše anonymní udání, že byl v té a té provozovně diskriminován a personál ho odmítl obsloužit. A že už ta cedule na dveřích je nepřípustná, protože upřednostňuje určité skupiny obyvatel před jinými.

A úřední šiml by ucítil pořádnou porci ovsa a vesele by se rozřehtal.

A mohl by následovat při nejlepším příkaz k odstranění toho nekorektního papíru na dveřích, při nejhorším rozhodnutí o uzavření provozovny nebo cokoli mezi tím.

A lidé by přišli o možnost kvalitních cenově rozumných obědů.

A v té první předražené hospodě přímo na někdejší obchodní stezce by nastalo zlomyslné mnutí rukou.

A... A já se modlím, ať tahle bezvadná lidová krmírna v onom nejmenovaném malebném šumavském městečku přežije v dnešním korektním pekle... totiž pardon, v tom jedině správném korektním světě.