Jak Maruška svým rozměrným pozadím učila cizinku slušnému chování

„Včera jsem tu svou macatou postavu fakt ocenila, Honzo.“ Maruška se zprudka posadila, až pod ní proutěné křesílko strastiplně zaúpělo. Proti svým zvyklostem si vysypala do kafe snad půlku cukřenky a dala se do vyprávění.

Jela jsem ze Smíchova na Mírák a nechtělo se mi do metra, tak jsem vlezla do sedmičky. Bylo před pátou, dost nacpáno, ale já měla kliku, sedla jsem si k okýnku na dvousedačku poblíž jedněch dveří. Vedle mě se posadil nějakej mlaďas, takový hubený vyžle. A začal podřimovat. Možná byl po flámu, snad po náročný šichtě, co já vím. Neštudovala jsem ho, koukala z okna, jaký je pěkný, když ještě není úplně tma a přitom už svítěj lucerny.

Tramvaj se pěkně narvala, courali jsme se a lidi začali remcat. Někdy ti nechápu, proč všichni pořád tolik pospíchaj. Dojeli jsme na Karlák, dveře se otevřely, několik vystoupilo, ale daleko víc se cpalo dovnitř. A mezi nima stará bábinka s hůlkou, co sotva vylezla po schůdcích. Táhla s sebou pár balíčků a usmívala se, možná se vracela z nákupu dárků pro vnoučata. Byla taková křehoučká a čisťoučká jako z cukru a já měla hezkej pocit, že v tom zmatku všedního odpoledne taky někdo myslí na druhý.

Rozjeli jsme se do Ječný, cuklo to a ten vedle mě se probudil. Zívnul, zamrkal, kouknul na babičku a hned na ní zamával, „paní, pojďte si sednout, já vás rád pustím.“ A vstal. Babí mu gestem poděkovala a jakože se teda posadí. Akorát mezi ní a tím uvolněným místem stálo pár lidí, tak ji chvilku trvalo, než se tam doštrachala. Už, už si chtěla sednout, jenomže těsně před ní se na to její místo prosmejkla taková ňáká mladá frajle. Byla zmalovaná, jakoby zrovna vylezla z bordelu a smrděla okolo sebe těžkou pižmovou voňavkou, až se mi z toho málem zvednul žaludek.

Ten mladěj hubeňour jen rozhodil rukama, ukázal na babičku a bezradně na mě koukal s otevřenou pusou. Ale já si řekla, že to tak nenechám a spustila jsem na tu pižmovou: „Slečno, ten mladík uvolnil své místo tady pro tu starou paní, buďte tak laskavá a pusťte ji sem sednout.“

„Ja sadila prvaja.“ Odpověděla mi napůl po našem a napůl po cizím. Ruštinu jsem už dávno zapomněla, ale tu melodii bezpečně poznám.

Naštvalo mě to, tak jsem na ní jen houkla: „Helejte, mně je úplně jedno, jestli jste byla první nebo poslední, ale jestli víte, co je to slušný chování, tak se koukejte zvednout.

Ale ona nic. Úplně mě ignorovala, snad to udělala naschvál. A začala rejdit prstama s dlouhejma lesklejma černejma nehtama po dispeji svýho mobilu. Honzo, já ti nevím, co to do mě najednou vjelo. Jak jsem viděla tu babičku, co nad ní tiše a smutně stojí s těma dárečkama a hůlkou, udělalo se mi před očima rudo. Zapřela jsem se rukou pod okýnkem a tím svým velkým zadkem začala sunout tu zmalovanou nekompromisně do uličky na zem.

„Što to ty ďélaješ ty ...“ Poslední slovo tý frajle si nepamatuju, moc slušný asi nebylo. Pak už jen vyjekla, zašermovala rukama a začala se sesouvat dolů. Než si stačila kecnout na zem, tak k ní přiskočil ten mladej hubenej a vzal ji pod ramenem.

Přišlo mi trochu divný, že ji teď chtěl pomoct, když ho před chvilkou vypekla, ale zmejlila jsem se v něm. On ji totiž přidržel, aby si nemohla rychle sednout zpátky, než se ta bábinka osmělí a stačí se sama usadit.

No a to je asi celý, Honzo. Řeknu ti, jak nemám noc proti slušnejm lidem, ať už jsou odkudkoli, tak tohle jsem udělala s gustem. A taky mi konečně aspoň jednou přišlo vhod, že jsem tak široká v bocích. 

Jo a ještě něco. Jakmile si babí sedla a mladej tu Rusku pustil, tak ta jen hodila hlavou, asi aby nás na závěr potrestala pořádnou dávkou toho svýho pižma. Pak zmizela mezi lidma, my se s hubeňourem na sebe koukli, zacukalo nám v koutcích a rozesmáli jsme se na celou tramvaj. Babí se chvíli ostejchla, pak si srovnala dárečky na klín a tichým smíchem se přidala k nám. Znělo to, jako když se najednou rozcinká tucet vánočních zvonků a já byla ráda, že jsem nejela tím metrem.