Jak Maruška přelstila proticovidové opatření

„Honzo, já už se všem těm nesmyslnejm zákazům musím smát, protože jinak bych byla od rána do večera naštvaná.“ Pravila Maruška, když jsme si v pátek odpoledne dali kafe na stojáka venku u stánku s pečivem.  

Prohlédl jsem si tu krásnou plnoštíhlou dámu od hlavy až k patě. Měla na sobě černého pleteného kulicha, slušivý dlouhý tmavočervený kabát a na nohou pořádné černé zimní boty s tkaničkami též tmavočervené barvy. Celkový elegantní a barevně dráždivě démonický dojem jen maličko narušovaly konečky blonďatých vlasů, které jí roztomile vykukovaly zpod kulicha.

„Hm, dneska ti to zvlášť sekne, Maruško, z fleku bys mohla zaskočit do pekla a srovnat tam všechny čerty pořádně do latě,“ prohlásil jsem obdivně, abych odvedl její pozornost od problémů dnešní doby.

„Však si mě pořádně prohlídni, Honzo, hlavně se podívej dolů,“ odpověděla Maruška, povytáhla si kabát a nadzvedla jednu nohu. „Vidíš ty tkaničky? Jsou nový, protože ty starý se mi rozpadly a nedovedeš si představit, co jsem zažila při jejich shánění.“

Marušku už znám dost dlouho na to, abych věděl, že je teď celá natěšená, aby se mohla o svůj tkaničkový zážitek podělit, a jen čeká, až si o to řeknu. „Maruško, budeš od té lásky a prozradíš mi, jak se to celé seběhlo?“ Zeptal jsem se dychtivě. Marušce zajiskřilo v očích, udělala jen krátké gesto, jako abych ji nepřerušoval a spustila.

***

Honzo, tyhle boty jsou strašně pohodlný a já je teď v zimě moc ráda nosím, protože nekloužou na náledí. Už je mám hodně dlouho, a jak říkám, potřebovala jsem do nich nový tkaničky. Když jsem šla předvčírem z práce, tak jsem si všimla, že mají u metra otevřenej obchod s obuví a vlezla jsem tam. Uvnitř ani noha, vpředu regály s nejrůznějšíma dětskejma botkama a vzadu se zapáskovaným zbožím pro dospělý. Došla jsem k pultu a pozdravila prodavačku, která měla nemlich stejnou ne zrovna štíhlou figuru jako já, akorát byla tmavovlasá.

„Dobrý den, mladá paní, co pro vás mohu udělat?“ Přivítala mě ta prodavačka. Já jí ukázala ty boty podobně jako před chvilkou tobě a řekla, že bych si do nich chtěla koupit nový tkaničky. Prodavačka se zamyslela, Honzo, povytáhla jeden šuplík, na moment vyndala tyhle krásný tkaničky, pak je hned zase vrátila zpátky a povídala: „Mladá paní, jedny bych tu pro vás měla, akorát, že nejsou černý ale tmavočervený, to by nebyla špatná barevná kombinace. Jenomže vám je nesmím dát, je to zakázaný. Můžeme prodávat jen dětský zboží a takový tkaničky by pro tyhle boty byly moc krátký. Tak se nezlobte, moc mě mrzí, že vám nemůžu vyhovět.“

Honzo, já o tomhle zákazu věděla a přišlo mi to úplně na hlavu. Paní má v šuplíku přesně takový zboží, jaký zrovna potřebuju a jen proto, že to není dětskej, ale dospělej sortiment, tak mi ho nemůže prodat. Mlčela jsem a ani nevím, jestli jsem se tvářila víc zoufale nebo víc naštvaně, ale ta prodavačka to na mně poznala a začala znovu mluvit: „Mladá paní, jedině, že byste si je objednala přes internet nebo po telefonu tady u nás na prodejně a já bych vám je pak poslala nebo byste si je mohla přijít osobně vyzvednout.“

Takže já teď půjdu domů, tam si ty tkaničky, co jsou teď v šuplíku půl metru přede mnou, složitě objednám, pak budu čekat, než mi přijdou a navíc zaplatím poštovný. Tohle mě fakt nadzvedlo, Honzo. Ale pak mě něco napadlo, ona přece říkala, že to jde i telefonem a s osobním odběrem. A tak jsem se tý příjemný prodavačky zeptala: „Prosím vás, dáte mi sem na vás telefon?“ Ona kývla a vychrlila ze sebe to číslo. Já ji zarazila, aby moment počkala, že si to takhle nebudu pamatovat, vytáhla jsem mobil a řekla, že teda ať mi to nadiktuje ještě jednou. Ona diktovala pomalu po trojčíslích, já vyťukávala do mobilu, a když skončila, zmáčkla jsem příslušnou ikonku.

„Crrrrr, crrrrrr, crrrrrr,“ ozvalo se vzápětí odněkud ze zázemí prodejny.

„Moment, prosím vás, někdo mi sem volá, hned se vrátím,“ řekla prodavačka a odběhla to vzít.

Já dala mobil k uchu a z druhé strany se ozvalo: „Dobrý den, Ludmila Váchová, co pro vás mohu udělat?“

„Dobrý den, tady se Marie Hájková, chtěla bych si u vás objednat ty červené tkaničky, které jste mi teď ukazovala u pultu,“ odpověděla jsem s naprostým klidem.

Honzo, teď bylo několik vteřin v telefonu slyšet jen překvapené ticho a teprve potom se ta paní ozvala: „Eeee..., a..., ahá, to jste vy, mladá paní. Tak vteřinku, já jenom vypíšu objednávku a hned jsem u vás.“

Prodavačka se za minutku vrátila a v ruce držela vytištěnou objednávku. Stoupla si zase za pult, otevřela šuplík, vytáhla ty tkaničky a řekla si o příslušnou částku. Přitom jí cukalo kolem očí, mně bylo jasný, že se jí chce smát, ale přede mnou jako před zákaznicí jí to připadá trapný. Tak jsem se rozhodla, že když teda vládní nařízení, tak teda vládní nařízení a že tomu zákazu vyjdu do puntíku vstříc. Koukla jsem na tu prodavačku, co jí cukalo kolem očí, a řekla jsem: „Nabídla jste mi, že mi to zboží buď pošlete nebo si ho můžu přijít vyzvednout osobně. Tak já bych se pro něj teda stavila.“

Prodavačce přestalo cukat kolem očí, přes roušku bylo vidět, jak jí spadla brada a nechápavě na mě koukala jak na zjevení. Já se otočila, Honzo, prošla jsem mezi regálama, vylezla ven před krám, tam udělala čelem vzad, vrátila se dovnitř a namířila si to zpátky k tomu pultu. Paní prodavačka zřejmě pochopila mou hru a přivítala mě slovy jako prve: „Dobrý den, mladá paní, co pro vás mohu udělat?“

„Dobrý den, já jsem Marie Hájková a přišla jsem si vyzvednout ty objednané tkaničky,“ odpověděla jsem s ledovým klidem. A pak, Honzo, pak už najednou přede mnou nestála žádná prodavačka s vážnou tváří, ale osoba beznadějně se svíjející nezadržitelným smíchem. Já už se taky přestala ovládat, přidala se k ní a koutkem oka jsem zahlídla, jak v tu chvíli do dveří prodejny nakouknul nějaký postarší důstojně vyhlížející pán. Jen si nás krátce změřil pohledem, zakroutil hlavou a zmizel, určitě dospěl k názoru, že jsme se obě dočista zbláznily. Paní prodavačka si ho všimla, zarazila se, ruku si dala před zarouškovaná ústa a napůl provinile, napůl pobaveně pravila: „No, to jsme tomu teda daly, mladá paní.“

A to už je vlastně celý, Honzo, jestli chceš, tak to klidně vydej, ale ta naše příjmení, prosím tě, změň. Když jsme se konečně uklidnily, paní prodavačka mi ty tkanička vydala i s vytištěnou objednávkou, já jí podepsala kopii, zaplatila, rozloučily jsme se a vypadla jsem. Honzo, jedno ti povím, k týhle ženský budu ráda chodit nakupovat. Nejen že je ochotná a příjemná, ale to víš, my tlustý musíme držet při sobě.

***

Maruška zmlkla a já znovu krátce střelil pohledem k jejím slušivým černým botám s tmavočervenými tkaničkami. Pak jsem se jí však podíval do očí: „Maruško, konečně si jednou provždy zapamatuj, že nejsi tlustá, ale krásná, zvlášť když jsi oblečená v tý červenočerný kombinaci. Jenom mi řekni, tohle s těma tkaničkama je fakt neuvěřitelný, nevymyslela sis to, že ne?“

„Honzo, seš hodnej, ale pomalu s těma komplimentama,“ zaprotestovala Maruška. „Chápu, že ti ta příhoda přijde absurdní, ale já si to opravdu nevymyslela, přísahám. Vždyť jsem ti říkala, že se tomu všemu tady musím smát, protože jinak bych musela bejt permanentně naštvaná. Třeba už jen kvůli tomu, že ani to kafe si spolu nemůžeme vypít v pohodlí jako normální lidi a musíme u něj mrznout venku.“

„No jo, Maruško, ale v cukrárně bych zase nemohl obdivovat, jak ti krásně vykukuji vlnky kadeří pod kulichem,“ snažil jsem to celé trochu odlehčit.

„Dík, seš nanapravitelnej,“ zakončila ta vzácná dáma naše povídání a my se odebrali ke svým domovům.