Jak byla Maruška za trubku

„Hůř než za trubku, Honzo, to oslovení, které na mě ta osoba vyštěkla, žádná opravdová dáma v životě nevypustí z úst.“ Při slově dáma Maruška mimoděk vypjala hrudní koš a dala mi možnost pokochat se nádherně plným dekoltem.

„Takových dam, jako jsi ty, jsem v životě potkal jen málo a je mi ctí být ve tvé společnosti,“ pokusil jsem se vůči své krásné plnoštíhlé kamarádce o kompliment, objednal kávu s větrníkem a pobídl ji, aby mi povyprávěla, kdo ji tak urazil.

***

Víš, Honzo, to jsem celá já, zase jsem si naběhla kvůli své útlocitné povaze. V neděli jsem čekala na vlak na Masaryčce, přišla jsem tam jako obvykle moc brzo, a tak mě napadlo, že si koupím něco drobného k zakousnutí, abych si ukrátila čekání.

„Paniko, byla byste tak laskavá a dala mi drobáček na jídlo?“ Oslovila mě nějaká osoba, však víš, po nádražích se jich poflakuje spousta. Ani jsem se na ni nekoukla, jen jsem krátce zavrtěla hlavou, otočila se a namířila si to ke dveřím krámu. Jenomže ona mě rychle oběhla, zastoupila mi cestu a začala znovu: „Nekoupila byste mi teda aspoň něco malýho levnýho k jídlu a k pití? Šmejdi mě připravili vo všechny peníze, já už několik dní nejedla a jsem nemocná. Tak kdybyste byla tak laskavá, paninko, prosím.“ Mluvila měkce a zároveň škemravě, jako když mažeš med na chleba s máslem, a přitom nechceš, aby ti ani jedna maličká kapička stekla vedle na prkýnko.

Já se zarazila, otočila a konečně jsem se na tu ženštinu podívala. Byla oblečená do rozdrbané mikiny a džín, které na ní visely jako pytel, okolo krku měla cosi, co možná kdysi bylo šátkem a na nohou sešmajdané škrpály, ze kterých jí vykukovaly palce. Věk se na ní nedal dost dobře rozeznat, ale moc mladá rozhodně nebyla, vlasy měla prošedivělé. Ale nejvíc mě na ní upoutalo, že byla šíleně hubená, ruce jako hůlčičky a propadlé tváře se ztrhaným výrazem. Nechala jsem se teda obměkčit, když je ta drahota, ona je nemocná a obrali ji šmejdi, tak si jako pohladím ego dobrým skutkem a řekla jsem jí: „Tak pojďte se mnou dovnitř, já vám vezmu nějaký pečivo a petku vody.“

Jenomže ona jak zaslechla první půlku mé věty, hned vlítla do krámu jak namydlenej blesk, napřed se přitočila k regálu s bagetami, vybrala si tu nejdražší, pak přeběhla k plechovkám s pivem a chňapla do těch svých hůlkovitých rukou dvě Plzně. Otočila se na mě, vůbec jí nezajímalo, že já ještě neměla nic vybraného, a hnedka se dožadovala, abych jí to teda zaplatila, když jsem jí to slíbila.

„Tak moment, chtěla jste malý a levný, dostanete teda malý a levný, já nejsem Rothschild a nemám na rozhazování,“ spustila jsem na ni a asi jsem si přitom i trochu dupla, aniž bych si to uvědomila. Popadla jsem ji za rukáv, bagetu a plechovky vrátila do regálů, místo toho jsem dala do pytlíku čtyři čerstvé křupavé rohlíky, k tomu přidala půllitrovku jemně perlivé vody a řekla jí, ať na mě počká u kasy, že si nakoupím pro sebe.

„Ale suchý rohlíky já nemůžu, jsem po operaci žaludku a to pivo mi poradil pan doktor,“ začala se kroutit. Už vůbec nemluvila medově jako prve, ale ublíženým hlasem puberťáka, kterému zabavíš tablet, protože přitáhnul domů třetí pětku z matiky za sebou.

Honzo, tohle neměla dělat, já přece dobře vím, co se smí jíst po operaci žaludku, a můžu ti garantovat, že bageta plněná tučným sýrem, mastnou uzeninou a dresingem mezi to rozhodně nepatří. Tak jsem jí pěkně spatra pověděla: „berte tohle nebo nechte bejt,“ a abych si nepřipadala jako držgrešle, přidala jsem jí k tomu ještě nízkotučné žervé. Sobě jsem koupila lahev kofoly a pytlík fornetek, které tam prodávají u pultu, kde je zároveň i kasa a už, už jsem chtěla zaplatit, když se ta ženská ozvala ublíženě znovu: „Koupila byste mi aspoň jednu desítku, když mi teda nedáte tu Plzeň?“

„Nekoupila, seberte si, co jste dostala a vypadněte,“ zvýšila jsem na ni naštvaně hlas, protože už mi lezla na nervy a potřebovala jsem se jí zbavit. Pak, když mi prodavačka vracela drobné, tak se ta osoba ještě otočila ve dveřích a vyštěkla na celou prodejnu: „Ses teda moc nepředala, p... za...!“ Honzo, promiň, že ti to neřeknu naplno, možná jsem upjatá, ale jak to podstatné jméno v pátém pádě, tak i to přídavné jméno prostě nemůžu vypustit z úst. Každopádně mi tím vyrazila dech a já si připadala jako trubka první kategorie. Co trubka, jako pořádná trouba, roura od hlavního vodovodního řadu, která zásobuje celé nádraží i s přilehlým pražským centrem.

Možná jsem dokonce zůstala civět s otevřenou pusou, protože v tu ránu se ozvala prodavačka. Pokusila se o soucitný úsměv a špitla: „Mladá paní, vy sem asi moc často nepřijdete, viďte?“

„No, nepřijdu,“ vrátila jsem se do reality. Fakt je, že po jejích slovech ze mě trochu vyprchal adrenalin a nahradila ho moje přirozená ženská zvědavost. Tak jsem se jí ještě zeptala: „Vy ji znáte?“

Načež se prodavačka rozpovídala: „Nic si z toho nedělejte, mladá paní, ta je tu pečená vařená a vy nejste zdaleka první, kdo jí takhle naletěl. Všimla jste si, že má dlouhý rukávy, i když je horko? Je to smažka a při somrování si zakrejvá rozpíchaný předloktí, aby mohla tvrdit, že je nemocná a že má hlad. Pokaždý, když jí dojde fet, tak takhle vyvádí a vybírá si hlavně ženský, protože chlapi ji většinou pošlou do háje. Tak šťastnou cestu, jestli někam jedete a užijte si hezkou neděli.“

Honzo, ten den jsem měla namířeno za kamarádkou, se kterou jsem se léta neviděla, a protože Franta nutně potřeboval auťák, tak jsem jela vlakem. Dost jsem se těšila, na nádraží jsem přišla s dobrou náladou, po srážce s tou osobou jsem měla málem zkažený den, ale ta prodavačka mi ho zase spravila. A ještě ti povím jednu věc, které jsem si všimla. Kdyby ta smažka nebyla tak zdrchaná, byla by té prodavačce trochu podobná. Skoro stejná postava, asi i věk a dokonce by měly i podobné rysy v obličeji, pokud by tamta nebyla tak vyzáblá. A přitom jedna se v pohodě s úsměvem otáčí za pultem krámku a druhá je dočista vyřízená. Ale promiň, že ti to tady teď celé vykládám, v tu chvíli mi přišlo líto, co dokáže s člověkem udělat mizernej fet.

***

Ve chvíli, kdy jsme dopili kávu, dojedli větrníky a chystali se zvednout k odchodu z cukrárny, otevřel někdo okno u vedlejšího stolku. Odraz paprsků odpoledního slunce na moment prozářil Maruščiny hluboké hnědé oči. Oči pravé dámy, která je plná porozumění a empatie vůči lidem ve svém okolí.