Já už vám tu kočku podruhé nedám!

Chápu, že to byla i tak trochu moje chyba, ale ten člověk mě opravdu neměl pouštět ven, jinak bych se nebyla ztratila.

Už když si mě bral z domácího depozita, tak byla paní útulkářka na pochybách, jestli mě má tomu člověku svěřit. Ale on ji ukecal, nasliboval, jak se o mě bude starat a tvrdil, že mě nepustí na zahrádku dřív, než si pořádně zvyknu uvnitř.

Což o to, špatně jsem se u něj neměla, dobře mě krmil, staral se mi o stelivo, ale nedokázal si udělat čas, aby se mi pořádně věnoval. Na nějaké dlouhé mazlení, které my kočky tolik potřebujeme, jsem mohla rovnou zapomenout. Pořídil si mě spíš pro parádu, aby mě mohl ukazovat svým dvounohým kamarádům, kteří ho po večerech navštěvovali skoro každý den.

Nu a já byla smutná, vzpomínala jsem na své depozitum, kde nás sice bylo hodně, ale paní útulkářka si ráda našla aspoň chvilku času na každého z nás. Mňoukávala jsem u dveří na zahrádku, toužila se aspoň proběhnout, a když to trvalo asi týden, tak to ten můj nový člověk nevydržel a otevřel mi dveře.

Jakmile jsem byla venku a trochu se tam rozkoukala, zmocnil se mě nějaký dávný pud, který jsem nedokázala ovládnout a který mi přikázal: „Uteč, vrať se do depozita, tam ti bude líp. Je to sice strašně daleko, ale neboj se, já tě tam dovedu.“

Já tomu pudu neodolala, přelezla plot a vyrazila...

***

Dříve, než si dopovíme příběh kočičí tulačky Vendulky, tak mi dovolte, abych vás pozval na Karlštejn. Tedy ne na hrad, ten naštěstí nevlastním, ale na umísťovací výstavu útulkových koček, která se uskuteční příští sobotu 20. června od 11 do 17 hodin v tamním muzeu betlémů.

Nyní na chvilku předám pomyslný škrabací drápek několika útulkovým kočkám, které tam budou netrpělivě vyhlížet někoho, kdo by se s nimi rozdělil o svůj domov.

***

Teď už se konečně vraťme k příběhu naší kočičí tulačky a nechme ji, ať nám ho dovypráví.

Cesta zpátky do depozita za paní útulkářkou a mými kočičími kamarády mi trvala víc dní, než kolik mám drápků na všech tlapkách dohromady. Můj pud mi sice nelhal a spolehlivě mi určoval směr, ale kdyby to bylo tak jednoduché. V cestě mi stály šedé tvrdé stuhy, po kterých obrovskou rychlostí přebíhaly smradlavé nestvůry. I když svítily očima, tak byly zřejmě slepé a nedokázaly se mi vyhnout, párkrát mě málem zašláply, když jsem na těch stuhách mezi nimi musela kličkovat.

Dvakrát mě můj pud táhl dokonce přes místa, kde byly ty stuhy strašně husté, křížily se navzájem a podél nich stála dvounožčí obydlí těsně nalepená na sebe. V těch místech mi šlo o život nejen kvůli těm pobíhajícím smradlavým nestvůrám, ale bylo tam také plno psů, kteří se mě snažili honit. Jeden mě málem dostal, zahnal mě do rohu, kde nebyl žádný strom ani plot, na který bych před ním mohla utéct a zachránila mě jeho dvounohá paní, která si ho na poslední chvíli zavolala k sobě. Nebýt jí, už by bylo po mně.

Žízeň jsem hasila špinavou vodou z kaluží a měla jsem hlad. Myší jsem potkala málo, a když jsem si chtěla někde ukrást nějaký zbytek, většinou mě od něj odehnal nějaký větší a silnější čtyřnohý nebo dvounohý tulák. Nakonec jsem sice ke svému depozitu dorazila, ale byla jsem tak zbědovaná, že jsem pár metrů před prahem padla vyčerpáním a ani nevím, jestli jsem usnula nebo omdlela. Probrala jsem se až v náručí paní útulkářky, která mě celá překvapená a vylekaná našla, odnesla dovnitř do tepla a ve strachu, jestli to přežiju, dávala do pořádku spoustu dní.

Když už jsem byla zase ve formě, ozval se paní útulkářce ten člověk, který si mě od ní tehdy vzal a kterému jsem pak utekla. Dušoval se, že vůbec neví, jak jsem se dostala ven, že mě celý ten dlouhý čas zoufale hledal, až ho nakonec napadlo obrátit se právě na ni. Lidské řeči sice trochu rozumím, ale ne zas tak dobře, abych pochopila vše, co mu paní útulkářka řekla. Poznala jsem jen, jak je rozčílená a snaží se ovládat, mluvila velmi rychle a použila i slova, která jsem od ní nikdy neslyšela. Pochopila jsem jen to, že když člověk kočku přestěhuje do nového prostředí, nesmí ji minimálně od úplňku do úplňku pouštět ven, aby se v ní neprobudil ten dávný vracecí pud, jako se to stalo mně. A pak jsem ještě rozuměla poslední větě, se kterou moje paní útulkářka toho člověka vypoklonkovala. Ta zněla: „Nezlobte se, ale já už vám tu kočku podruhé nedám!“

Byla to pro mě zkušenost na celý život, a když se mi podruhé podařilo najít nový domov, tak jsem se bála, aby mě zase nepustili příliš brzo ven a ten pud mi znovu nepřikázal utéct. Ale měla jsem štěstí, dva a půl úplňku jsem vesele řádila uvnitř v domě v milé společnosti dvou mladých lidí, jejich dvounohého kotěte, dalších dvou koček a jednoho psa. Ten na mě na rozdíl od těch předchozích vůbec neútočil, spíš se snažil hlídat celou početnou lidsko zvířecí rodinu, ale moc se mu to nedařilo, protože byl příliš maličký a nikdo ho neposlouchal. Na zahrádku mě vypustili, až když jsem byla pořádně zvyklá a přiznám se, ulevilo se mi, ten dávný vracecí pud se už neobjevil, a já tam s nimi se všemi od té chvíle radostně dovádím.

***

Tak pokud máte v srdci tajnou kočičí komůrku a chtěli byste se podělit o svůj domov s podobnou rošťandou, jako je Vendulka z příběhu, zajeďte v sobotu na výstavu na Karlštejn.

Poznámky: Autorka fotografií paní Dana Javůrková vyslovila souhlas s jejich zveřejněním. Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.