Já k tobě nechci, najdi si nějakou jinou

V článcích z umísťovacích výstav většinou píšu o kočkách a o útulkářkách. Dnes bych se chtěl trochu víc zaměřit na ty lidičky, kteří si tam pro nějakého toho čtyřnožce chodí, aby si ho odnesli domů a dali mu kus svého života.

Nejen mezi lidmi totiž platí, že zdaleka ne každý se hodí ke každému. Mnohdy útulkářky pečlivě zvažují, komu jaké zvíře dát k adopci, a stejně tak i ti dobří lidé vybírají koho začlenit do své rodiny. Někdy se to podaří, jindy bohužel ne.

Tak například tenhle mladičký Bertík to na včerejší žižkovské výstavě neměl ze začátku s adopcí vůbec jasné. Pán, který si ho nakonec odnesl, si nejprve vybral jiného kocourka, takové malé dosud nekastrované kotě. Když měl slíbit, že ho nechá vykastrovat, z nějakého důvodu to odmítl. Útulkářky tento slib vždy požadují, aby se předešlo zbytečnému množení nechtěných koťat, které se k nim pak dostávají v zuboženém stavu. Nicméně pán nějakého kocourka potřeboval, nejen pro sebe, ale i pro svou manželku, aby jí dělal felinoterapeutickou společnost, když je doma sama. Na druhý pokus si tedy vybral již vykastrovaného Bertíka.

No ale uznejte sami, že jim to spolu náramně sluší.

***

S ročním Mikešem to bylo o hodně jednodušší. Je totiž vyhlášený pohodář a kamarád. Paní si ho odveze do Mladé Boleslavi, kde ho zařadí do své zvířecí smečky.

Vypadá to na oboustrannou spokojenost.

***

Čertice.

„Cože, ta paní je čertice? To jí přece nemůžeme žádnou kočku dát.“

„Ale kdepak, ta Čertice se jmenuje tahle tříletá černá kočka.“

„A to chceš, prosím tebe, dát čertici dámě, která už prošla dlouhou cestu životem a potřebuje mít někoho mírného a klidného?“

„Budeš se divit, Čertice je přesně taková. Nenáročná, přátelská, mazlivá a klidná. Navíc kromě na své jméno slyší i na otevírání konzervy a při tom zvuku hned přiběhne.“

Vypadá to nadějně, Čertice se bude stěhovat do bytu na Smíchov.

Čertice, nečertice, tenhle obrázek hovoří za vše.

***

Ne vždy se zadaří. Na umísťovací výstavě se objevil mladý manželský pár. Paní si chtěla vzít maličké mourovaté koťátko s indiánským jménem Vinnetou, ale když uviděla jeho brášku s podobným jménem Manitou, byla by si je nejradši odnesla oba. Už, už to vypadalo nadějně, ale pak se zarazila a řekla, že se musí poradit s manželem. Odebrala se do přední místnosti, kde spolu dlouze rokovali na lavičce. Vrátila se s neveselým výrazem v očích, manžel zřejmě nesouhlasil ani s jedním kocourkem a z adopce sešlo.

Útulkářka to celé lakonicky okomentovala: „Lepší tak, než aby mi je za tři neděle vrátili s tím, že jim některý z nich špinavou prdelkou udělal flek na sedačce.“

Kočky jsou sice čistotné, ale i při nejlepší vůli na srsti občas něco ulpí. Zvlášť, když někdo prchá ze steliva jak malej kluk, protože nutně potřebuje prohnat brášku. Ne každý dvounožec tohle dokáže pochopit, mávnout rukou a flíček automaticky vyčistit.

Mladá paní tedy nakonec odešla se smutným výrazem s prázdnou.

***

Další dáma si v doprovodu své kamarádky přišla vybrat společnici pro svou domácí kočku, která po létech zůstala doma jako jediná. Nejdřív si vybrala tříletou Martinku a chovala ji v náručí s tím, že si ji odnese.

„Nezlobte se, ale když říkáte, že je vaše domácí kočka submisivní tvor, tak vám Martinku nemůžu dát.“ Ozvala se útulkářka a vrátila Martinku zpátky do klece.

„Proč, prosím vás?“

„Martinka je dominantní kočka, tu vaší by šikanovala a nedopadlo by to dobře.“

Útulkářky dobře vědí, že některé kočky prostě nejdou dohromady a nesnesou se navzájem. Jenomže ta dáma nějakou číču potřebovala, protože její domácí kočka byla na společnost zvyklá. Radila se tedy se svou společnicí, co dál a kde nějakou jinou kočku seženou.

Posléze se obě odebraly do vedlejší místnosti, kde objevily ne kočku, ale černobílého pětiměsíčního hravého kocourka Ondráška. Tedy takové odrostlé kotě, které si domácí kočka naší dámy v případě potřeby zcela jistě dovychová.

A můžeme vesele vyrazit domů na Novodvorskou.

***

Pomalu se blížíme k závěru a já bych se vám teď rád k něčemu přiznal. Vím, že bych měl zůstávat nestranný, ale občas se mi stává, že k nějaké útulkové číče přilnu a sleduji její příběh víc než příběhy ostatních. Bývá to zejména u těch, jejichž osudy mi připadají nejzapeklitější.

Možná si ještě vzpomenete na dvouletého Filíska, o němž jsem se rozepsal v článku „Vyhozený kocourek.“ Nalezený na parkovišti u nějakého supermarketu, kde ho někdo zřejmě vyhodil, protože se dobýval lidem do aut. Odstrkovaný a odkopávaný, zraněný, nemocný a vyhublý, vzatý do péče útulkářkou paní Janou, která ho dala dohromady a ukázala mu, že kočičí život umí mít i lepší stránky. Začala mu hledat domov, dala ho na své webové stránky, vzala na několik výstav, ale dlouho se nenašel nikdo, kdo by ho adoptoval.

Až nyní na této výstavě se ve Filískovi zhlédla jedna milá paní, která si ho odnesla domů, aby ho začlenila do své rodiny. A teď se oklikou dostáváme zpět k tématu adoptujících lidí. Moc jim to spolu slušelo a já chtěl pořídit jejich společný obrázek, ale ta paní mi to nedovolila se slovy: „Kocourka si klidně vyfoťte, ale mě vynechte, prosím.“ Rozhodně se neměla zač stydět, ale já nepátral po příčinách, snad mohla mít nějakou nedobrou osobní zkušenost s medializací, nevím. Vyfotografoval jsem tedy Filíska samotného a pak jeho loučení s útulkářkou paní Janou. Mimochodem, vidíte její smutné oči? Je sice ráda, že Filísek konečně nalezl nový domov, ale za celou tu dobu k němu přilnula a bude se jí po něm stýskat.

Rozlučme se nyní dobrou zprávou, kterou jsem se dozvěděl od útulkářky paní Dany, hlavní pořadatelky výstavy. Z třiapadesáti potřebných se podařilo najít nové domovy téměř polovině z nich, pětadvaceti číčám, koťatům a kocourkům. Popřejme tedy všem mnoho štěstí v jejich čerstvě zrozených kočkolidských láskách, a těm ostatním, ať je následují do nových lidských rodin co nejdřív.

Poznámka: Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.