Hříšná Maruška

„Honzo, dneska si dej větrník sám. Nahlas u toho mlaskej a tvař se, jak ti náramně chutná, abych ti mohla jen tiše závidět a litovat, že nemůžu mít taky.“ Pravila Maruška, jakmile jsme se pondělního odpoledne usadili v cukrárně.

Tvářila se u toho napůl provinile a napůl lítostivě, ale drobné potutelné plamínky v jejích hlubokých hnědých očích prozrazovaly, že si ze mě dělá tak trochu legraci. Nicméně přistoupil jsem na její hru: „Maruško, proboha, co se stalo, zakázal ti snad doktor sladké nebo jsi něco provedla a teď se chceš potrestat kulinářským sebemrskáním?“

„To druhý, Honzo, to druhý,“ odpověděla má krásná plnoštíhlá společnice. „Udělala jsem něco hrozného, dopustila se těžkého hříchu a teď to musím odčinit větrníkovým půstem. Ale taky se z toho potřebuju vyzpovídat a ty máš tu smůlu, že seš po ruce... Můžu?“

„Tak moment, Maruško, pomalu s tím kanónem,“ zvedl jsem ruku ve snaze trochu zpomalit překotný běh událostí. „Jestli jsi opravdu zhřešila, tak já tě v tom nenechám a zhřeším taky. Zpovědníka ti samozřejmě udělám, a pak ti zcela ilegálně, neznabožsky a bez jakékoli farářské aprobace uložím pokání a poskytnu rozhřešení. Ale teď moment počkej.“ Načež jsem se zvedl a přešel pár kroků k cukrárenskému pultu cosi vyřídit s naší oblíbenou ochotnou útlou černovlasou servírkou, která se nedávno vrátila z mateřské dovolené (viz zde). Po návratu ke stolku jsem pokynul Marušce, že se může začít zpovídat a že si u toho dokonce ani nemusí kleknout.

***

Honzo, v sobotu ráno jsem jako správná slušně vychovaná bohabojná dcera nasedla s Frantou do auta a vydala se do Jižních Čech za svou starou maminkou trochu jí pomoct s jarními pracemi na zahrádce. Maminka nás obvykle netrpělivě vyhlíží, ale tentokrát jsme ji neviděli ani před chalupou a ani uvnitř, kde jsme ji začali hledat.

„Proboha, snad se jí nic nestalo!“ Zatrnulo mi.

„Určitě ne, bude vzadu, pojď,“ snažil se mě ležérním tónem uklidnit Franta. Trochu mě tím naštval, nervózně jsem oběhla dům a tam, Honzo, tam jsem uviděla něco, co mi dočista vyrazilo dech. Moje víc jak osmdesátiletá milovaná maminka si jen tak mírnix týrnix stála obkročmo na štaflích a oháněla se zahradnickými nůžkami ve vysoké okrasné túji.

„Prokristapána, mami, co blázníš? Ty tady lítáš po žebříku jak nějaká dvacítka, copak si neuvědomuješ, kolik je ti let? Zamotá se ti hlava, spadneš, zlámeš si kosti, ty nevíš, jak to ve tvým věku blbě srůstá? Okamžitě slez dolů, vždyť se můžeš zabít... Ne, radši tam zůstaň a ani se nehni, Franta ti opatrně pomůže dolů... Franto, nestůj, nečum a dělej, proboha!“ (Vodopád Maruščiných slov přerušila na moment servírka, která před nás postavila dvě turecké kávy.)

Maminka napřed zůstala jako zkoprnělá a pak se tam nahoře na těch štaflích rozesmála tak, že jí Franta nakonec musel opravdu pomoct slézt dolů, aby nespadla. Ne kvůli věku, ale jak byla rozchechtaná.

„Marienko,“ prohlásila maminka už zase na pevné zemi káravě a naoko přísně mi zahrozila prstem, „snad bys nebyla radši, abych seděla zalezlá za pecí a čekala, až si pro mě přijde ta zubatá s kosou. Nebo snad jo? A vůbec, kdopak by to za mě udělal, přece to nenechám přerůst.“

„Ale, vždyť, mami...“ Začala jsem koktat jak malá holka, „vždyť přece kvůli tomu jsme přijeli, abychom ti s tím pomohli. Viď, Franto, že jo, krucinál?“ Ještě jsem se na něj trochu zlobila za ten ležérní tón, když jsem nemohla maminku najít. „Tak hergot nestůj, nekoukej, popadni nářadí a pusť se do toho!“

Franta mě vůbec neposlechl, mezulán jeden. Furt stál na fleku a tázavě koukal chvilku na mě a chvilku zas na mou maminku. Ta to nakonec musela rozčísnout sama: „No tak, Františku, promiň, že tě s tím obtěžuju, ale já ti teda nakonec milostivě dovolím, abys mi s tím stříháním pomohl. Ale jenom proto, abys udělal Marience radost, protože si o mě dělá úplně zbytečné starosti. A ne, abys to udělal všechno, jsem sice možná stará bába, ale kondici si musím udržovat pořád.“

Nakonec se maminka obrátila na mě: „A ty pojď, uděláme Františkovi cmundu, uzené už mám nachystané a to ostatní taky.“ Pak jsme se vrátily do chalupy a nechaly Frantu jeho osudu, ať se s tím prostřihem popasuje jak, nejlíp dovede.

Honzo, teď už to trochu zkrátím, Franta se činil a prostříhal skoro všechno, jen nechal něco u země, aby se maminka neurazila. Cmunda se nám povedla, všichni jsme se olizovali až za ušima. Jenomže když jsme pak večer už za tmy s Frantou odjížděli od maminky, tak byla nějaká zamlklá, zřejmě mi nemohla zapomenout to moje dopolední entrée. Cestou mi to pak celé došlo, dopustila jsem se několika hříchů, že jsem z toho potom v noci nemohla vůbec spát, však si to spočítej se mnou:.

Tak zaprvé jsem nejmíň dvakrát vzala boží jméno nadarmo a ještě k tomu klela jak prvorepublikový dlaždíč.

Zadruhé jsem úplně zbytečně vyjížděla na Frantu, který vůbec za nic nemohl.

A za třetí to nejhorší, na svoji maminku, která mě porodila a s láskou vychovala, jsem byla drzá jako pubertální spratek.

Teď se s tím popasuj, jak uznáš za vhodné, Honzo, nešetři mě, jen měj, prosím tebe, na vědomí, že jsem to všechno udělala v dobrém, protože jsem měla o maminku opravdu strach. Tak jestli mi uložíš pomodlit se bůhvíkolikrát otčenáš a zdrávas, klečení na hrachu vynechej, víš přece, že mám bolavá kolena.

***

S tím tedy Maruška skončila svou zpověď a upřela na mě pohled plný odevzdání. Jenomže ať jsem koukal, jak jsem koukal, ty potutelné plamínky v něm byly pořád a svítily dokonce o dost víc než prve.

„No, Maruško, to je tedy opravdu vážné,“ protáhl jsem zvolna a snažil se tvářit jako přísný katecheta, přestože jsem v životě nikdy žádného skutečného katechetu neviděl. „Chceš-li odčinit své hříchy, modlení ti k tomu bude houby platné. Ukládám ti zakoupit mamince pořádnou krabici belgických pralinek, doufám, že jsi nelhala, když jsi mi kdysi tvrdila, že na nich ujíždí. A pokud jde o Frantu, tak jemu udělej to co, má nejradši...“

„Pralinky samozřejmě,“ skočila mi Maruška do řeči. „Ale s tím Frantou, víš přece, už jsem ti říkala, že na tohle on moc není...“

„Samozřejmě nejradši k jídlu, nač ty hned nemyslíš, duše hříšná,“ skočil jsem pro změnu Marušce do řeči já. „Slibuješ, že učiníš vše, jak říkám?“

„Sli... slibuji,“ teď už se Maruška nezakoktala kvůli rozpakům, ale protože se jen s největším vypětím sil ubránila smíchu.

V tu chvíli jsem udělal nenápadné smluvené gesto na servírku, stojící za cukrárenským pultem a Marušce jsem řekl: „A nyní ti coby samozvaný nevysvěcený farář udílím rozhřešení: Tím, co se před tebou objeví na stole jako první, očisti zevnitř své tělo a tím, co bude následovat, povznes svou duši.“

Maruška chvilku nechápavě koulela očima, ale jakmile nám servírka přinesla po štamprli becherovky a pak dva talířky s větrníky, už se skutečně neubránila a rozesmála se na celou cukrárnu: „Ty kujóne, tohle ti neodpustím, jen počkej!“ A sklínku do sebe obrátila s nebývalým gustem.

No jo, jenomže teď jsem zas pro změnu měl problém já. Naše původní tajná dohoda s mladou obsluhující dámou spočívala sice ve dvou panáčcích becherovky, a ty větrníky měly být též pro každého jeden, ale servírka nám k nim sama o své vůli přidala ještě po jednom maličkém navíc. Po takovém věrníkovém miminku.

Obdařil jsem ji tedy překvapeným pohledem, ona se usmála a dala se do vysvětlování: „Víte, paní Maruško a pane Honzo, jestli vás tak mohu oslovit. Možná jsem neměla, ale jak jste seděli tady hned pode mnou, tak jsem vás poslouchala, a teď jsem vám ty malé zákusky přinesla na svůj účet, protože jste mi spravili den. Dopoledne jsem tu měla jednu velice náročnou zákaznici (servírka sice použila tento slovní obrat, ale mimika její tváře říkala spíš ‚nesnesitelně protivnou babiznu‘), kvůli které jsem se pak vzadu rozbrečela. Tak to ode mě přijměte jako poděkování, ať vám chutná.“

Asi jsme za ty roky s Maruškou už fakt sehraní. Stačil jediný kratičký pohled a má kamarádka servírce odpověděla: „Tak jo, díky moc, jste zlatá. A jestli máte chvilku, dejte si s námi taky štamprli se zákuskem pro dobrou náladu a pro štěstí. Zveme vás.“