Elektromobilita pohledem laika

Laicky vnímám různé tlaky na omezování či zákaz provozu automobilů se spalovacími motory silně negativně. Zprávy typu „tam a tam už ta smradlavá auta nesmí nebo nebudou smět,“ mě pokaždé dokážou naježit.  

Začnu příkladem. O víkendu se chystám přesunout část rodiny ze západního okraje Prahy do Krkonoš. Co to pro mě znamená? V neděli ráno nakopnu svou letitou fabku, kterou považuji, Soni, promiň, tak trochu za paralelní manželku, kouknu, jestli nemá hlad, a pokud zjistím, že ano, během několika málo minut ji nakrmím kdekoli na trase od nás ze středního Polabí do Prahy.

Tam mladé naložím, teď pro změnu nechť promine fabka, protože ji už zase nacpu k prasknutí, a odtransportuji osazenstvo do hor. Pokud možno co nejrychleji, bez tankování a jen s nutnými případnými zastávkami, abych minimalizoval nesouhlasné projevy dvou roztomilých mrňat, vezoucích se vzadu v dětských sedačkách.

Na místě určení vyložím živý i neživý náklad, dám pusu dceři, počochním drobotinu a vyrazím zpátky domů. Tankování opět neřeším, fabku nakrmím jen, pokud jsem to ráno neudělal a pokud by se jí náhodou zachtělo laškovat se mnou žlutou kontrolkou. Ale u nějaké benzínky zastavím tak jako tak, protože budu nutně potřebovat kafe. Na závěr dorazím domů, poklepu fabku děkovně po kapotě a navigaci po displeji, že mě vedla mimo ucpané silnice. Nakrmím kočky a s chutí si dám dvacet.

A teď, jak by to celé probíhalo, kdybych disponoval moderním super ekologickým a super drahým elektromobilem. Už tři dny dopředu bych ustaraně řešil, kde ho plně nabít, aby mi cestou někde nekleknul. Podíval bych se na obrázek se sítí nabíjecích stanic:

Napřed bych se zaradoval, že jich mám po cestě celkem dost, ale při podrobnějším zkoumání by mi sklaplo. No jo, támhleta je jen pro hotelové hosty, pro tyhle čtyři potřebuju smlouvu a čip, případně zaplacený paušál a těchto několik dalších má jen pomalé dobíjení. Takže buď si vezmu půlden dovolené, abych někde nabil, nebo se na to vykašlu a řeknu si, že dobiju někde cestou.

Dobrá, zvolím-li druhou variantu, budu se modlit, aby byl někde nějaký stojan s rychlonabíjením volný. Jinak mi totiž hrozí spor s dcerou, že jsem pro ni přijel o iks hodin po domluveném čase, případně hlasitý nářek obou ratolestí zezadu z autosedaček anebo taky otrava kofeinem z deseti kafí za sebou. Záleží na okolnostech, na které části cesty by k dobíjení došlo. Případně taky, řečeno s trochou nadsázky, dorazím domů v pondělí nad ránem, otočím se, a než pojedu do práce, stihnu akorát tak nakrmit vztekem do běla rozžhavené hladové kočky. Na vlastní snídani, neřku-li na sprchu, můžu rovnou zapomenout. No, mám já tohle zapotřebí?

Ale teď z trochu jiného úhlu, když na komín, tak na komín. Ne, pardon, to jsou Postřižiny, chci říct když elektromobilita, tak elektromobilita. Představte si, jak ty kamiony ve dlouhých šňůrách na našich silnicích jezdí na elektřinu. Jak ty své obrovské baterky někde mnoho a mnoho hodin dobíjejí, aby jim potom v kolonách a na odpočívadlech při zapnutém topení či klimatizaci nakonec došel proud a ta velevozidla tam zůstala viset. Nu, chudáci kamioňáci, být v jejich kůži, to bych ten volant rovnou pověsil na hřebík a šel třeba pobíhat na plac někam do restaurace. Tedy pokud by ovšem zrovna nebyl lockdown.

Nu, a co teprve letadla. Budou-li na elektřinu, super, nebudeme mít počmárané nebe uhlíkovou stopou. Jenomže už slyším hlas z komunikátoru v kabině letadla, letícího třeba z Evropy na Floridu: „Tady Jacksonville, tady Jacksonville, máme tu hurikán, nepřijímáme, musíte až na Miami, tam berou.“ Kapitánovi se orosí čelo, koukne na příslušný budík, jo, dobrý, ještě tam pár megawatthodin mám, Miami s odřenýma ušima dám.

Po chvíli, když už zbývá v obřích bateriích jen pár procent: „Haló, tady Miami, jste tam? Bereme vás, ale máme tu na nebi obrovskou frontu, protože přijímáme jako jediní z celé Floridy. Musíte kroužit, opakuji k-r-o-u-ž-i-t, na řadu přijdete nad ránem.“

„Ach, to byly doby, když jsem ještě míval letecký benzín, toho bylo vždy v nádržích hafo navíc,“ posteskne si zoufalý kapitán. A krouží. A krouží. A modlí se k bohu všemohoucímu. A když náhodou ten všemohoucí na nebesích dá, kapitán stihne přistát za kuropění s poslední pikowattsekundou energie v baterkách.

Co říci na závěr? Nebudu se zde zabývat otázkami, kde všude se ta spousta elektřiny pro ekologické přemísťování ekologicky vyrobí, ani jak se všechny ty teratuny doslouživších baterií ekologicky zlikvidují. To by bylo na dlouhé povídání a s tím ať si lámou hlavu environmentalisté a jiní zelení panáčkové. Řeknu jen jedno, já už to se svou benzínovou fabkou snad nějak dojezdím, ale těm mladším, na které elektromobilita dopadne v plné své síle, fakt nezávidím.

Leč nevěste hlavu a neberte mě vážně, jak už jsem předeslal, jsem pouhým laikem, a možná to ve skutečnosti dopadne úplně jinak...