Chlupatá generálka

Dřív jsem nebývala ta sebejistá a rozhodná, která musí mít za každých okolností všechno pod palcem. Nedokázala jsem se postarat, aby věci běžely jako na drátkách. Když jsem sem přišla, vypadala jsem jako vystrašený uzlíček nervů.

První fázi svého života si už moc nepamatuji. Vím jen, že jsem žila ve volném uskupení několika bezprizorních koček v nevlídném městském vnitrobloku. Sháněly jsme jídlo, jak se dalo, šmejdily jsme mezi odpadky, občas se nad námi někdo ustrnul a něco nám hodil. Tu a tam se některé z nás podařilo ulovit jakéhosi hlodavce, který tam omylem zabloudil. Jenže já byla nejmladší, nejslabší a nejméně zkušená, podařilo se mi urvat jen úplné zbytky a pořád jsem trpěla hladem. Nebylo divu, že jsem neměla dost síly zvládnout svou březost, koťata se mi narodila předčasně a byla mrtvá. Tehdy jsem byla na pokraji sil a chybělo jen málo, abych se vydala za nimi na druhý břeh.

Lidé to nazývají útulky a těm, kteří se v nich starají o opuštěná zvířata, říkají útulkáři. Nevím, jestli to byla náhoda nebo osud, někdo si toho podzimního deštivého večera musel všimnout té zoufalé kočky, která se, ač sama na prahu smrti, snažila drsným jazykem přimět k životu svá dvě mrtvá koťata. Uchopily mě dvě měkké teplé lidské ruce, uložily do vystlané přepravky a ve vyhřátém autě odvezly daleko, až na druhý konec města. A já se dostala do domácího depozita útulkářky paní Ivany.

To naše domácí depozitum je nevelký byt, ve kterém paní Ivana bydlí s několika kočkami proměnlivého počtu a nejrůznějších povah. Občas sem přinese nějakou novou ve více či méně zuboženém stavu, podobně jako tehdy přivezla mě. Vezme ji k doktorovi, aby jí zbavil případných nemocí, a stará se o ni. Nechá si ji tu tak dlouho, než si ta kočka zvykne, uzdraví se, zesílí, a pokud možno se zbaví strachu. Teprve potom pro ni hledá nový domov. Mnohokrát jsem byla svědkem toho, jak se s takovou kočkou loučí paní Ivana se slzami v očích. Tolik k ní stačila přilnout, ale nechat si ji tu nemohla, aby se uvolnilo místo pro další potřebnou.

Nemlich tak to bylo na začátku i se mnou. Byla jsem vystrašená, hladová a nemocná, nevěděla jsem, co se vlastně stalo a pořád jsem hledala svá koťata. Tehdy jsem se ještě nedokázala smířit s tím, že jsou mrtvá. Vlastně jsem se s tím docela nesmířila nikdy, navzdory péči a lásce paní Ivany, která se zároveň nějak postarala, abych už nikdy nemohla být březí. Krátce po tom zákroku se ve mně něco zlomilo a zvířecí instinkt mi přikázal, že když se nemůžu starat o vlastní potomstvo, vezmu si na starost všechny ostatní členy našeho depozita. Velké i malé, dokonce včetně samotné paní Ivany.

Měla jsem štěstí. Od té doby, co jsem začala mít dost jídla a věděla, že jsem v bezpečí, jsem se rychle měnila. Zřejmě za pomoci nějakých pradávných genů mých neohrožených předchůdkyň jsem z mrňavého ustrašeného a odstrkovaného skoronedospělce vyrostla ve velkou a silnou kočku ve tříbarevném kožíšku, která si dokázala vynutit respekt u ostatních. Zvykla jsem si sedávat na nejvyšším patře našeho společného škrabadla, měla jsem odtamtud dobrý přehled a mohla kdykoli rychle zasáhnout, když bylo potřeba. Tu zkrotit nového drzého kocoura, který se hned po svém příchodu mezi nás rozhodl šikanovat ostatní. Stačilo mu několikrát zkřížit cestu, když někoho pronásledoval, pořádně na něj zaprskat a zavrčet, naznačit nekompromisní seknutí, a byl pokoj. Kočičák zkrotl jako beránek a po zbytek svého pobytu v našem depozitu mě po očku pozoroval, jestli se na něj náhodou nechystám vystartovat.

Koťata byla kapitola sama pro sebe. Některá se k nám dostávala hravá a dovádivá, jiná přestrašená a zaražená. Vzpomínám na malého Bubáčka v šedočerném, jakoby ušmudlaném kožíšku, který hned po svém příchodu zalezl do tmavého kouta, třásl se strachy, odmítal s kýmkoli komunikovat a od paní Ivany se nechtěl nechat nakrmit ani z ruky. Vzala jsem si ho na starost, napadlo mě na něj začít vrkat mateřským hlasem a představte si, že on se mě jako jediné přestal bát. Doslova jsem ho na čas adoptovala a dokázala jsem mu poskytnout veškerou péči kromě mateřského mléka. Paní Ivana z něj byla napřed zoufalá, ale když si všimla, jak na mě Bubáček reaguje, tak celá roztála a začala mi do našeho kouta přistrkovat kotěcí krmení, které on dokázal pod mým dohledem sníst. Když jsme pak po několika měsících předávali Bubáčka jeho novým majitelům, takové sympatické dvojici mladých lidí, tak to paní Ivana obrečela. A já, mít lidské slzy, byla bych dopadla stejně.

Pár dní po Bubáčkově umístění si mě vzala paní Ivana na klín, dlouho mě zamyšleně hladila a pak začala hovořit vážným hlasem: „Luciánko, dlouho jsem přemýšlela, komu tě dám, chtěla jsem, aby ses ode mě dostala do těch nejlepších rukou. Ale rozmyslela jsem si to, moc mi tady pomáháš a já se rozhodla, že si tě nechám. Už bych si to tady bez tebe pomalu nedovedla představit. Chceš být mou vlastní kočkou podobně, jako byla kdysi Světla, která je už dávno za duhovým mostem?“ Ivaniným slovům jsem sice nerozuměla, ale smysl jsem dokázala pochopit. Souhlasně jsem se rozpředla a usnula jí na klíně.

Zhruba po půl roce paní Ivana vážně onemocněla se srdcem. Už několik dní před tím jsem vycítila, že není v pořádku, po nocích jsem často opouštěla své velitelské stanoviště na vršku škrabadla a spávala přitisknutá k jejímu hrudníku ve snaze jí léčit. Ale nebylo to nic platné, jednou nad ránem přišli dva lidé v bílých pláštích a odvedli ji pryč, prý do nemocnice. V depozitu nastaly těžké časy, paní Ivana byla pryč a místo ní sem dvakrát denně docházela její zaměstnaná dcera, která bydlela v jiné čtvrti se svou rodinou. Stačila sice opatřit vše nezbytné, nandat krmení do misek, vyčistit stelivo, ošetřit nejpotřebnější, ale měla málo času a pokaždé rychle spěchala za svými povinnostmi. „Vydrž, Luciáno, všechno bude zas dobré, ale teď je to na tobě, musíš mojí maminku zastoupit,“ říkávala mi při každé návštěvě.

V depozitu nastaly v té době nelehké časy, materiálním nedostatkem sice nikdo netrpěl, ale kočky věděly, že je něco špatně a byly nervózní. I já měla strach, kdopak by neměl, ale dokázala jsem být natolik silná, že jsem uměla krotit a uklidňovat ostatní. Rozháněla jsem náhodné půtky, způsobené všeobecnou nejistotou a některé i dospělé, zvlášť citlivé jedince jsem svým drsným jazykem a hlubokým vrněním musela konejšit tak, jako kdyby to byla malá koťata. Nicméně paní Ivana se po necelých třech týdnech vrátila domů a znova se chopila své role starostlivé maminy útulkářky. Vycítila jsem, že už je jí o hodně líp, ale pro jistotu ještě několik následujících nocí strávila v její posteli. Teprve až jsem si byla jistá, že je úplně v pořádku, mohla jsem se definitivně vrátit na svou pozorovatelnu.

***

Od mého příchodu k paní Ivaně uplynulo už mnoho let, čas je neúprosný a my kočky stárneme rychleji než lidé. Paní Ivaně se její zdravotní problémy nevrátily, je stále v plné síle, ale o mně to už bohužel neplatí. Sice ještě stále zvládám své domácí povinnosti, které jsem si kdysi naložila na svá bedra, ale oběma nám je jasné, že to tak nezůstane napořád.

Včera večer si mě paní Ivana vzala na klín a hladila mě úplně stejně zamyšleným způsobem jako tehdy před mnoha roky, když se rozhodla, že si mě nechá. Tón jejího hlasu však tentokrát nebyl zdaleka tak vážný jako tehdy: „Luciánko, obě víme, kolik jsi toho tady pro všechny udělala a mně je jasné, že si potřebuješ odpočinout. Je pomalu na čase, abys své velitelské stanoviště definitivně vyměnila za to místečko v mé posteli, kde jsi spávala, když jsem byla nemocná a kam se občas schováš, když tě něco trápí.“ Zmlkla, pokývala hlavou a po chvilce dodala přemýšlivým tónem: „Jenomže jedno mi, prozraď. Řekni mi, kdo mi tvou pomoc nahradí?“

Opět jsem nerozuměla jednotlivým slovům a nepochopila, že její otázka je řečnická, ale zase mi poradil instinkt. Seskočila jsem z jejího klína, přeběhla k mladičkému krásně zrzavému Ríšovi a přátelsky do něj žďuchla hlavou. Bystrý a chytrý kocourek, který u nás byl necelé dva měsíce, se na mě překvapeně otočil a s úsměvem ve svém širokém obličeji kamarádsky zavrkal. Paní Ivana nás pozorovala ze své židle. Ve tváři se jí kmitl údiv, pak jej vystřídalo porozumění: „Nu, jak myslíš, Luciánko, dám na tebe. Ale je ti jasné, že než nám tenhle klučina úplně dospěje, budeš to muset ještě nejmíň půl roku táhnout?“

Vrátila jsem se k paní Ivaně a pyšně se jí otřela o nohy. Dobře pochopila mou odpověď, že si jako generálka našeho depozita za tu dobu ještě Ríšu pořádně vychovám.