Ach ta naše děcka, ach ti moji rodičové

„Já nechci na houby, já chci k babičce do Pyšel.“ „Ne, Kubíku, u babičky jsme byli minule a pojedeme tam zase za týden.“ „Proč nemůžeme k babičce? Ach jó!“ Kluk si ze vzdoru lehnul na sedačku a začal natahovat.

Ti čtyři, maminka s taťkou, s asi šestiletým Jakubem a s malým roztomilým psem u nohou seděli ode mě přes uličku v osobáku z Prahy na Beroun. Sobotní dopolední vlak jel úplně jinou trasou, než která vede k Jakubově babičce do Pyšel a kluk se s tou nehorázností od svých rodičů v žádném případě nehodlal smířit.

„Proč mi nemůžeš dát Rikiho vodítko už teď? Určitě mi ho dej, až vystoupíme!“ Pokračoval panovačně Kubík, jakmile se trochu vyvzdoroval z chybného směru jejich cesty. Maminka bylo mimo. Teda ne doslova, fyzicky sice pobývala ve stejném vlaku a na stejné čtyřsedačce, ale duchem bloudila kdesi v hlubinách virtuální reality svého mobilu. Taťka se chvílemi snažil nějakým způsobem komunikovat se synkem. Bylo to takové těžko pojmenovatelné napůl chlácholení a napůl zamítání jeho požadavků. Jedno však bylo celkem jasné, v téhle famílii je navzdory svému věku zvyklý vládnout mladý. A když zrovna nemůže šéfovat, jeho ego to nedokáže unést a on to dává svému okolí zcela jasně najevo. Aby všichni viděli, že takhle si to on rozhodně nepředstavuje.

Dorazili jsme do Všenor, rodinka vystoupila a já je ještě zahlédl na nástupišti. Jediný spokojený byl pes, který své pocity dával na odiv veselým vrtěním ocasu.

***

„Maminko, bude tam i drak? Víš, ten, který chce sníst princeznu? A nebude se ho Lucinka bát?“ „Bude tam drak, Honzíku, ale nebude skutečný, nikdo se ho bát nemusí.“

O kousek dál seděla další rodinka. Rodiče s klukem a holčičkou, synkovi mohlo být tak pět, dcerce asi tři. Nevím, kam se chystali do pohádky, možná na nějaké divadelní představení pro děti nebo něco podobného. A zřejmě se rozhodli, že si pár pohádkových úryvků zahrají už předem ve vlaku.

„Když, tak Lucinku před drakem ochráním,“ nechal se slyšet mladý. Asi měl rytířské sklony a ve svém útlém věku se je rozhodl uplatnit vůči sestře. „Tatínkůůů, prosím Těěě, zahraj toho strašně strašnýho draka.“ Zažadonil v dětském očekávání se široce rozevřenýma očima.

Tatínek nasadil výraz, jaký neumí nikdo jiný než sorta těch nejsprávnějších tatínků. Hrozně zle se zamračil a přitom se zároveň usmíval, aby se poznalo, že je to jenom jako. „Jsem strašný drak a teď tě sním, princezno.“ Člověk by málem zahlédl i ten oheň, co šlehal tatínkovi z pusy a skoro by se bál jeho paží, které pomaličku rozevíral a svíral, jako když drak hladově otvírá tlamu. Pomalu se blížil k dcerce, ta seděla mamince na klíně. Jen se maličko přikrčila, ale nebála se, tiše se culila od ouška k oušku. V tu chvíli se Honzík vymrštil ze sedačky a pomyslným mečem ve své dětské ručce probodl toho zlého draka. Tatínek - drak se v ten moment zhroutil vedle maminky, jako že je mrtvý, aby se za vteřinku probral a celé té scénce se zasmál se zbytkem rodinky.

Taťka si posadil obě děti na klín, manželku vzal za ruku a začal se zlehka natřásat. Jako, že jedou zpátky na hrad, aby dal rytíři za odměnu ruku své dcery a k tomu navrch půlku království. Tu slávu jsem už ale neviděl, vlak dosupěl do mé cílové stanice a já musel vystoupit. 

***

Odpolední zpáteční cesta už nebyla zdaleka tak pestrá. Zprvu byl vlak poloprázdný, postupně se zaplnil a v Černošicích si ke mně přisedla trojička. Mladá maminka posadila dcerku předškolního věku k okýnku naproti mně a mladšího synka si vzala na klín. Jednou rukou držela malou za nožku, aby náhodou nekopala, druhou uchopila nějaký časopis a ponořila se do čtení.

Děcka seděla jako maličká pravítka a když se náhodou některé z nich pohnulo, dostalo se mu okamžitého napomenutí: „Seď klidně!“ Po chvilce jízdy se holčička pokusila něco říct, ale promluvila tiše a já ji v lomozu vlaku nerozuměl. Maminka však ano a hned ji odpověděla rozkazem: „Mluv pořádně.“ Po dalších několika minutách vlak prudčeji přibrzdil, holčička se na své sedačce instinktivně zacukala a ani její malý bráška nedokázal nezůstat na mámině klíně v naprostém klidu. Máma se obořila nejdřív na dcerku: „Počkej, doma si to s tebou vyřídím“ a poté na kloučka na klíně: „A s tebou taky.“ Zbytek cesty proběhl v naprostém klidu a nebýt rachotu vlaku na kolejích tak i v hrobovém tichu.

***

Tak nevím, nechci nikoho soudit. Každému, kdo kdy byl rodičem, je asi jasné, že malé děti dokážou nadělat spoustu starostí. Navíc nikdy nelze odhadnout, jaké další problémy se honí v hlavách dospělým souputníkům těch malých ratolestí.

Ale jedno vím zcela jistě. Kdybych měl znova prožít dětství a mohl si vybrat, nerozmýšlel bych se ani vteřinu a volil Honzíka. A vůbec ne proto, že dostal stejné jméno jako kdysi já.

PS: Tento článek bych rád symbolicky věnoval svým dávno nežijícím rodičům jako poděkování za to, že mě naučili být takovým, jakým jsem.