21.srpen 1968 – poučení z obrodného procesu

Letos je tomu 55 let od invaze Varšavské smlouvy do Československa. Invaze odstranila od moci Alexandra Dubčeka a znamenala konec tak zvaného obrodného procesu.

O invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, od které letos uplynulo 55 let, bylo již napsáno téměř vše. V samotném Československu se po invazi k moci ve straně i vládě dostali lidé, kteří buď dlouhodobě patřili k promoskevskému vedení KSČ nebo se z oportunistických důvodů k této politice propůjčili. To platí zvláště o Gustávu Husákovi, který prošel vězením po únorovém komunistickém převratu 1948, aby se pak přidal k Dubčekovi, kterého se pak po invazi zbavil.

KSČ pak vyplodila dokument „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po 13.sjezdu KSČ“, v němž zcela akceptovala to, že Dubčekova politika byla zradou na komunistické politice, a proto byla zaslouženě potrestána pro další blaho lidu Československa.

V souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu se však nabízí další podoba ruské velmocenské politiky, která dominovala při invazi do Československa v roce 1968. V roce 1968 však existovala Varšavská smlouva, a tak mezi invazními jednotkami byly kromě sovětské armády i armády NDR, Polska, Maďarska a Bulharska. Pouze Rumunsko pod vedením Nicolae Ceau?esca se na invazi nepodílelo a my jsme se Rumunsku odměnili tím, že v létě 1969 se statisíce Čechoslováků vydaly k moři do Rumunska, aby tak vyjádřily demonstrativní nesouhlas s politikou států, které se na invazi podílely. I moji rodiče nás se sestrou vyvezli poprvé k teplému moři a shodou okolností jsme tam měli možnost sledovat i přistání amerických astronautů na Měsíci.

Následovala doba, v němž jsme v Československu měly desetitisíce vojáků Sovětského svazu na tak zvaném „dočasném pobytu“, přičemž platilo, že dočasno rovná se jeden furt.  Po pádu bolševismu díky politice Michaila Gorbačova (což byl takový ruský „Dubček“, který chtěl v SSSR „perestrojku“ , zatímco Dubček organizoval „obrodný proces“) se hranice Ruska posunuly o stovky kilometrů na východ a stali jsme se sousedé Ukrajiny (asi na rok, protože pak se rozpadlo i Československo a Česko tak žádné hranice s bývalými sovětskými republikami nemá) . Byli jsme rádi, že se ruský vliv z Evropy „vypařil“ a že je Rusko daleko na východ.

Ani v Rusku se ale čas nezastavil a od roku 2000 Rusko znovu „ožilo“. Postupně se zlepšovala jeho ekonomika a rostly tím i ruské ambice. Rusko se velmi jednoduše vypořádalo s gruzínským pokusem o ovládnutí regionů s rusky mluvícími obyvateli a tyto regiony dodnes ovládá. Pak se ovšem „děly věci“ na Ukrajině. Po „oranžové revoluci“ v roce 2004 se k moci dostali politici lavírující mezi Ruskem a Evropou. Po „euromajdanu“  (2013/14) byl od moci odstaven proruský prezident Viktor Janukovyč a Ukrajina se vydala směrem k EU. Rusko obsadilo Krym a od tohoto roku ho považuje za součást Ruska. V únoru 2022 pak Rusko zahájilo invazi, která trvá dodnes a Rusko ovládá asi sto tisíc čtverečních kilometrů Ukrajiny a po Krymu anektovalo další čtyři oblasti východní Ukrajiny.

Válka na Ukrajině je jakousi „analogií“ vpádu sovětských vojsk do Československa. V roce 1968 šlo o zabránění demokratizaci komunistického režimu, na Ukrajině sleduje Rusko své imperiální ambice a využívá pozici jaderné velmoci, která si může všechno dovolit. Zatímco invaze do Československa proběhla v režii invazních vojsk, invaze na Ukrajinu je válkou, která si již vyžádala na obou stranách konfliktu desítky tisíc mrtvých a násobek raněných osob.

Problémem Ukrajiny je to, že byla, je a bude sousedem Ruska a bude tak nucena na ruskou politiku trvale reagovat. Rusko se vůbec netají tím, že jeho strategickým cílem je vymazání Ukrajiny z mapy světa a vyhrožuje nasazením jaderných zbraní. Právě jaderné zbraně jsou faktorem, který Západ respektuje, a proto je pomoc Západu Ukrajině jak pomalá, tak omezená. Eskalace konfliktu totiž není ani v zájmu Západu.

Procesem, jak jsme se dostali z komunismu my – pádem Sovětského svazu a celého východního bloku – však Ukrajina v dnešní době nemá šanci projít. Mnohé kalkulace věštící rozpad Ruska jsou v současné chvíli spíše chimérou než reálnou možností. Na střídaní v Kremlu to také nevypadá, a když, tak se diskutuje o jménech spolupracovníků Vladimira Putina, jejichž politika vůči Ukrajině by mohla být ještě tvrdší.

Vzpomínka na srpen 1968 je tak v současné době každodenní realitou na Ukrajině. Mimochodem – na kolony tanků, obrněných vozidel a vojenských náklaďáků z rána a dopoledne 21. srpna, nezapomenu do konce života. Bylo to děsivé.