Co je větší hrozbou pro Západ? Rusko nebo Čína?

Poslední měsíce a roky jsou ve znamení „strategického spojenectví“ Ruska a Číny. Návštěva ruského prezidenta v Číně tuto strategii obou zemí jenom potvrdila.

V pokračujícím konfliktu na Ukrajině se Západu, či chcete-li USA, nedaří zdaleka tak, jak by si stratégové Západu přáli. Nejde jenom o zdržení dodávek zbraní z USA, které nakonec americký Kongres schválil po útoku Íránu na Izrael. Existuje stále zřetelnější rozdíl v politice států NATO jak k válce na Ukrajině, tak i k dalším neuralgickým bodům současného světa, zejména válce mezi Izraelem a Hamásem.

Hladina politického napětí na Západě se navíc prudce zvýšila poté, co Mezinárodní soudní dvůr projednává možnost vydání zatykačů nejen na vůdce Hamásu, ale i na představitele Izraele. Hlavní prokurátor Mezinárodního trestního soudu (ICC) Karim Khan v pondělí požádal o vydání zatykačů na lídry palestinského radikálního hnutí Hamás a Izraele, včetně premiéra Benjamina Netanjahua. Podle Khana nesou Netanjahu nebo lídr Hamásu v Pásmu Gazy Jahjá Sinvár odpovědnost za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti spáchané v Pásmu Gazy a v Izraeli.

Západ (USA) se postavil rázně proti tomuto návrhu a argumentuje tím, že se klade rovnítko mezi zločinem Hamásu a reakcí státu Izrael na tento zločin. Nicméně, ať už budou zatykače vydány či nikoliv, je to jen a jen „problém“ západní politiky. Otázka lidských práv je totiž stále jakoby na prvním místě a nehledí se na to, že v případě útoku komand Hamásu na Izrael a následném útoku armády Izraele na pásmo Gazy se lidská práva dostala na vedlejší kolej.

Současně lze konstatovat, že strategie Hamásu vlastně s podobným vývojem na Západě počítala. „Zapomnělo“ se na útok komand Hamásu a hlavním tématem je dnes a denně situace civilistů v pásmu Gazy. Mimochodem, tito civilisté podle záběrů z médií útok komand na Izrael naprostou většinou oslavovali.

Výsledkem politiky „Západu“ je právě dnes oznámené uznání Palestiny jako samostatného státu. Norsko, Irsko a Španělsko formálně uznají Palestinu jako stát. Bez uznání palestinského státu nemůže nastat mír na Blízkém východě, zdůraznil norský premiér Jonas Gahr Störe a dodal, že uznání vstoupí v platnost 28. května. Izraelský ministr zahraničí Jisrael Kac nařídil izraelským velvyslancům v Irsku a Norsku, aby se okamžitě vrátili do Izraele.

Výše uvedené události na Blízkém východě a jejich hodnocení v zemích tak zvaného Západu jen dokumentují, že Západ evidentně nemá žádný jednotný plán, jak situaci řešit. Nicméně, v OSN uznává Palestinu jako samostatný stát většina. Palestinský stát uznává podle agentury AFP (s odvoláním na úřady palestinské samosprávy) 142 zemí OSN (z celkem 193 států; agentura Reuters uvádí 143 států) a dva nečlenské státy (Vatikán a Saharská arabská demokratická republika). V posledních týdnech se rozhodlo Palestinu uznat několik karibských států (Trinidad a Tobago, Bahamy, Jamajka či Barbados), dnes Irsko a od 28. května Norsko a Španělsko.

Pokud se zaměříme na vývoj ruské agrese proti Ukrajině je i tady zřejmé, že žádná jasná politika Západu neexistuje. Na počátku války se uvažovalo – alespoň v médiích – že NATO vyhlásí bezletovou zónu nad Ukrajinou. To se ale nestalo. Dnes se opět vedou diskuse o zavedení alespoň částečné bezletové zóny nad západní Ukrajinou a i tento krok například Německo odmítá. Německý kancléř Olaf Scholz (SPD) se postavil proti zvažovanému záměru Severoatlantické aliance na vytvoření bezletové zóny na západní Ukrajině. Podle německého kancléře by takové plány mohly z Německa udělat válčící stranu a svádět ruského Vladimira Putina k nepředvídatelným reakcím.

I to je jen dalším příkladem obav Západu z Ruska a jeho jaderných zbraní. Západ tak vůči Rusku nasadil „jenom“ sankce, které Rusko více méně obchází, a navíc dováží z Číny vše potřebné, pokud to není schopné přes třetí země dovézt přímo ze Západu. Západ, konkrétně USA, sice Číně hrozí, aby přestala vyvážet „citlivý“ materiál do Ruska, Čína však reaguje tím, že USA nemají Číně co diktovat.

Na otázku v titulku lze skutečně nalézt odpověď, která přímo z výše uvedeného vyplývá. Větší hrozbou pro Západ je spojenectví Ruska a Číny, k čemuž právě nyní stále otevřeněji dochází. Rusko a Čína dnes jednoznačně na mezinárodní poli včetně OSN spolupracují a je velmi nemoudré toto spojenectví podceňovat a vysmívat se mu ve stylu „Čína obsadí Sibiř“. Čína je bezesporu mnohem ekonomicky důležitějším státem než Rusko, nicméně dnes poskytuje Rusku vše, co potřebuje za dovoz energetických surovin za výhodnou cenu. A protože je Západ velmi často v základních politických otázkách strategie a taktiky velmi nejednotný, výsledkem je úpadek vlivu Západu na dění ve světě.

Kdysi, v časech „reálného socialismu či komunismu“ se tehdejší SSSR a Čína moc nemusely a štvaly proti sobě ve stylu rádia Tirana. Dnes, v časech reálného kapitalismu , se Rusko a Čína potřebují a „milují“ . To jsou ty paradoxy.