Všechno mělo být jinak (38): O šukání, čurání a slovech vyňatých

Vyňatých ze slušné společnosti, rozumí se, a vložených do úst sprosťákům. Prostě mi to nedá, abych se nevrátil k minulému úterku a incidentu s titulkem Všechno mělo být jinak (37): Vyšukat dítě není jen tak. Cenzorka mi napsala, že přeřadila příspěvek na můj soukromý blok kvůli vulgaritě v titulku. A pokud ji odstraním, článek bude vrácen na titulní stránku. A že děkuje za pochopení. Děkovala marně – nepochopil jsem ji. Důvod byl jednoduchý: až do té doby mě nenapadlo, že šukání je vulgární.

Kdo někdy šukal, dá mi snad zapravdu, že se jedná o lidskou činnost základní a převážně radostnou. Šukání bylo odnepaměti spjato s pohybem – vždyť už šukala i slavná babička Boženy Němcové, a to i venku, i v domácnosti (byla činorodá, chtěla něco dělat a dělala to ráda). Děti šukaly kuličky. A dokonce šukal i blázen, který pobíhal z místa na místo – pošuk jeden.  Proč má být náhle jeden z těch pohybů – a to ten nejpříjemnější – vulgární? Poláci šukají holky, kluky, rodiče, brýle v pohodě a bez cenzorů (szukać = hledat), proč ne my? Protože už vidíme jen penis a vagínu. A přitom leckterá česká babička šuká (hledá a nachází chlapa) jak na lůžku, tak i v domácnosti, neboť dnešní babičky jsou udržované a tím pádem mnohem čilejší než ty dřívější.

Kdy se v Česku ze slova slušného stane slovo vulgární?

Čurám. Čurám já a dalších sedm miliard lidí. Z toho polovině jich k tomu slouží... jak ho nazvat? Čurák. Stejně jako větrá větrák, hučí hučák nebo vrtá vrták. Proč se u nás dá čurat slušně a orgán k tomu sloužící je vulgaritou nejvyššího kalibru? Protože se jednoho dne jakýsi šofér vyklonil z okénka automobilu a řval to na jiného řidiče? A ostatní se toho chytli?

Před pár lety jsem vydal knížku s názvem Říkali mi šulíne. Použil jsem ten moravský název pro mužský úd, protože ho mám zařazen v kategorii roztomilých (mluvím o výrazu), přesto ale u některých knihkupců narazil a knihu neobjednali. Naštěstí pro nakladatele i pro mě to bohatě vynahradili jejich méně úzkoprsí kolegové.

Kdo má v této zemi právo rozhodovat co je ještě lidové a co už vulgární? (Komunisti neblahé paměti by řekli: lid. A rozhodlo by politbyro.)

Mrskal ženu, co mu síly stačily. Co je na tom, že? Asi si to zasloužila, potvora, neměla zlobit. Ale dávnověká cenzorka by autora toho sdělení hnala! Neboť to bylo vulgární vyjádření pohlavního styku. No dobře, řekli si dávní sprosťáci, polepšíme se. Nebudeme tedy ženu mrskat, ale mrdat (tehdy obvyklé sloveso pohybu, zcela nezávadné: trhat sebou, škubat se, pohnout se či hýbat se – Takovou sem mu ji mrdnul, až vzal pochopa vo stůl.).

Jak se stalo ze slova navýsost slušného slovo vulgární a naopak? Nejsem filolog, ale příběh takového přemetu bych se dozvěděl rád.

Prostě pohlavní spojení (a všechno okolo) dráždí: od počátku světa muže a ženy, což je pro udržení populace dobře, a od jisté doby církev, pánbíčkářky, strážkyně morálky všeho druhu, cenzory a cenzorky. A tak by nás chtěli donutit, abychom o té úžasné činnosti hovořili a psali slušně jen ve výrazech latinských (koitus, kopulovat, kohabitovat) a spisovných. Souložit. Milovat se. Obcovat. Mít pohlavní styk.

A z tohohle zkuste udělat titulek k vyprávění, kdy se dva mládeci pokoušejí se dvěma lesbami zplodit dítě. Vyšukat dítě není jen tak. Nabídli mi dvě hodiny zájmu čtenářů, když dám titulek do latě. Ale zapomněli, že v národě tvrdohlavých Husů a Havlů se s přesvědčením nekupčí. Zplodit dítě není jen tak. Což o to, je to pravda a spousta párů by o tom mohla vyprávět romány, ale nemá to šťávu. Zplodit dítě, to je panečku odpovědnost, někdy tvrdá dřina, zatímco vyšukat ho... v tom je radost! I když spíš u heterosexuálů; u gayů se zpravidla dostaví až ve vyprávění hrdinských činů po létech.

Možná jsem už trochu uhnutý. Fandím každé lidské dvojici, která spolu šuká. Protože s bolestí koukám po dnešních mladých lidech, kteří jsou čím dál víc sami a kopulují jen doma s počítačem. A ještě víc fandím lidem, kteří se snaží vyšukat děti. Je to sice dávno, ale tohle jsem nezapomněl: dělali jsme to s ženou rádi a s láskou. Kdepak, my jsme naše děti nevyráběli. My jsme si je vyšukali.

Neměli bychom se zbavovat lidových výrazů ve slovesné zásobě vztahující se k pohlavnímu styku. Tedy my, normální lidé, co nejsme ani vědci, ani čuňata. A braňme těch pár termínů  před svatoušky, kteří se nás snaží jako čuňata prezentovat.

A když už jsem vzpomněl Poláky, tak nakonec vtip, který mě dostal na webových stránkách Agnieszky a Mirka.

Mladý Čech jede do Krakova za svojí polskou dívkou. Po cestě vlak nabere obrovské zpoždění a do Krakova přijíždí až v noci.  V Krakově stojí Čech před nádražím, čeká na dívku, a tu na něho promluví paní z okna v prvním patře: "Czy pan szuka mieszkanie?" (ubytování, pozn. aut.) A mladý Čech s grácií odpovídá: "Ne, pan mešká šukanie!"

(Na vysvětlenou: ne z každého pokračování knihy se dá vytvořit smysluplný krátký příběh na blog. A protože je to zrovna tento případ, využil jsem příležitosti a trochu se zamyslel.  Laskavý čtenář promine.)

Celý text zveřejňují na pokračování každý týden webové stránky: www.krejci-knihy.cz