Toskánské peklo i ráj /9
Ze svého prvního pobytu v Itálii si z pokrmů pamatuju pouze pizzu – zato však důkladně. Byl jsem tehdy mlád, penězi jsem neoplýval ani českými, natož cizími; socialistický stát své občany, lačnící po poznávání cizích zemí, valutami nerozmazloval. A tak se ten italský kynutý koláč s rajčaty stal mým nejlevnějším a nejdosažitelnějším pokrmem, protože se dal koupit na ulici. Tehdejší nejlacinější pizza byla na velkém pekáči rozkrájená na čtvercové kusy, měla vysoké těsto a pár rajčat na povrchu. (Moje maminka něco podobného dělávala se švestkami a s drobenkou, ale švestek bylo požehnaně.) Nic moc, ale zasytila. S mou peněženkou ztloustnutí nehrozilo.
Když se po svatbě má žena smířila s faktem, že bez jejího vaření se naše rodina zkrátka neobejde, snažila si trpký úděl aspoň zpestřovat tím, že bude objevovat nová a nová jídla. Jako strávníci jsme její experimenty podnikali rádi – něco člověk prostě jíst musí – bohužel se však její vášeň postupem doby zvrhla v mánii a dnes máme dva byty zahlcené stohy kuchařských knih a časopisů s recepty. Pozoruhodné na tom je, že když si manželka vzpomene na nějaké jídlo, nikdy příslušný recept ve své nepřehledné sbírce nenajde a utíká se o radu ke všemocnému Googlemu na internetu. Ani to jí však nezabrání, aby si příští měsíc neběžela do trafiky koupit nové číslo Apetitu.
Tak se kdysi dávno, na počátku našeho manželství, vrhla i na pizzu. Její pizza byla kruhová, těsto tenoučké a nahoře se skvělo malé umělecké dílo, stvořené z uherského salámu, šunky, rajčat, sardinek, vejce, kaparů, oliv, sýra – ne dohromady, aby bylo jasno, ale v chuťově vyvážených kombinacích. Nám to chutnalo, manželka byla spokojená... ale jen do doby, než její výtvor ochutnali naši sousedi přes ulici. Klidný Ital Aldo se kdysi oženil s Češkou, jíž by temperament mohly závidět i rodilé Italky, dvě děti od ní získal hotové, tři další – vrstevníky našich dětí – s ní zplodil a při věčném pokuřování před domem snil svůj sen o italské restauraci v Praze. Sen se mu splnil, když to komunisti konečně zabalili, takže maká a před domem už nepokuřuje. Ještě za starých časů jsme u nich jedli pravou italskou pizzu s velmi skromným povrchem, a tak nebylo divu, že při následném uzření naší pizzy byli na mrtvici.
„Holka, kdyby tohle dělali Italové, tak v půlce měsíce jsou bez prostředků a po pár měsících na prkně s ucpanýma cévama cholesterolem,“ prohlásila sousedka nemilosrdně.
Neměla tak úplně pravdu, protože na rozdíl od Italů, pro nás to bylo jídlo sváteční.
Ale jestli něco opravdu proslavilo italskou kuchyň, jsou to těstoviny neboli pasta.
Známou cestou se vrátili do Asciana, a protože bylo po poledni, našli azyl v Ristorante La Mencia s bohatým výběrem těstovin všeho druhu. A měli tam fettuccine aglio, olio, pepperoncino s krevetami, lasagne alla caprese, conchiglie rigate se sušenou šunkou a gorgonzolou, fettuccine s fazolemi borlotti, pennette rigate s telecím ragú, fiorelli s lososem a artyčoky, pappardelle se sardelkami...
„Kolikže druhů těstovin vlastně v Itálii rozeznáváte?“ obrátil se při četbě jídelního lístku Honza na Giuseppa.
Ten jen bezmocně pokrčil rameny.
„Sto? Dvě stě? Možná tisíc...“ rezignovaně máchl rukou. „To máš tak: když se bábě nějaká nepovede – má jiný průměr, délku, barvu nebo netušený tvar – tak jí vymyslí nové jméno.“
No, možná to bude trochu jinak... Konečně, za dva tisíce let od první zmínky o italských těstovinách měli dost příležitostí k experimentům a vymýšlení nových názvů.
Socialistické Československo mělo své vlastní představy o těstovinách a tradice kapitalistické Itálie ho evidentně nezajímaly. Moje první srážka s těstovinami se udála v dětství ve školní jídelně, kde do nás cpali sekané potrubí při každé příležitosti. Někdy také rozvařené slepené fleky ochucené tvarohem a cukrem. Těstoviny se mi tak staly synonymem pro něco, co nemusím. Ale člověk nemá zarputile setrvávat na neměnné pozici, dostane-li se mu příležitosti napít se z pramenu poznání. A tak si nyní občas rád dám tortellini se sýrovou omáčkou nebo spaghettini s liškami (houbami, aby bylo jasno, z těch vzteklina nehrozí) či mořskými plody a rád k tomu v prodejnách vyhledávám originální materiál, vyzbrojen přesnými pokyny své ženy. Neboť pasta musí být z tvrdé pšenice, určité délky, určité tloušťky, určité barvy, od určitého výrobce...
Když naši potomci z protilehlých stran ulice nabrali trochu rozumu, dostali se jednou v rodinné pizzerii Italů k diskusi o odlišných biorytmech obou rodin.
„Jak my jsme vám záviděli!“ povzdechly si naše děti. „Ten chaos v domácnosti, nepřehlednost situace s kterou se toho dalo tolik podnikat, volnost, večerku až někdy kolem půlnoci...“
„Cože jste nám záviděli?“ nevěřili mladí Italové vlastním uším. „Právě naopak! My jsme záviděli vám! Například vždycky v poledne, když jsme měli hlad a věděli jsme, že vy sedíte u oběda, zatímco u nás se ještě nezačalo přemýšlet, co se bude vařit. Ale úplně nejvíc jsme trpěli na Vánoce. Vy jste byli v šest hodin u rozsvícenýho stromečku, zpívali jste koledy a rozdávali si dárky a my jsme byli všichni nalepený na okenních tabulích, dívali jsme se přes ulici na vás a tekly nám slzy, protože jsme měli před sebou ještě dlouhý hodiny čekání...“
Tak to prosím chodí u nás lidí: pořád si myslíme, že u sousedů to je lepší.
TOSKÁNSKÉ PEKLO I RÁJ: četba na pokračování z netradičního průvodce místy a dějinami na www.krejci-knihy.cz
Ivan Krejčí
Toskánské peklo i ráj /11
Toskánsko je zemí umělců a člověk, který poznává jejich díla, zákonitě zatouží poznat i jejich život. Jenže, zatímco dnes nás web informuje o výstřelcích kdejaké virtuální krasavice den po dni, ve středověku tomu tak nebylo, a o osobním životě umělců skutečných, jako byl Giotto di Bondone, Piero della Francesca, Domenico Ghirlandaio, Luca Signorelli a další a další, se mnoho nedozvíme. Jistě, internetových záznamů i v této oblasti najdeme dost; záhy však zjistíme, že jeden opisuje od druhého a všichni...
Ivan Krejčí
Tuzemáka na pult, barmane! A cizáka k němu – pro jistotu.
Po tolika letech na světě si člověk myslí, že už ho nic nepřekvapí. Ale fantazie odborníků, stejně jako různých uličníků, je bezbřehá. Je to už velmi dávno, co vědci na celém světě objevili základní princip svého byznysu. Přihodilo se to hned po skončení prvního úkolu, když vystřízlivěli z úspěchu a zděšeně si uvědomili, že od zítřka nemají do čeho píchnout. Až jednoho koumáka napadlo, že tedy nezbývá než začít pracovat na popření získaných poznatků. Konečně, pochybnost přece mají vědci v genech!
Ivan Krejčí
Toskánské peklo i ráj /10
Kamkoli v Toskánsku, ale snad v celé Itálii, tlápnete, můžete si být jisti, že se na tom místě bojovalo. A když ne zrovna za takzvané státní zájmy, tak za nějaké lokální. V průběhu několika tisíciletí vcucla země krev statisíců povražděných mužů – a žen a dětí jaksi přidruženě. Jenom největší masakry vstoupily do dějepisných učebnic, ostatní nestály historikům za řeč, protože učebnice by byly tak tlusté, že by se na ně nenašla vazba. A tak jsou známé jen názvy míst jako Benevento, Campaldino, Montaperti, Meloria... protože tam někdo zvítězil, nebo byl poražen, nebo bylo obětí moc. To vše v sobě pojí krutá porážka, kterou uštědřil kartáginský vojevůdce Hannibal Římanům na břehu Trasimenského jezera roku 217 před naším letopočtem.
Ivan Krejčí
Poučení z krizového alkoholového vývoje (společenské)
Češi mají k alkoholu blízko. Dokonce tak blízko, že kdyby se dnes probudil Bedřich Smetana, musel by zdrceně poopravit svou legendární větu, že nikoliv v hudbě, ale „V chlastu život Čechů“. Všichni to víme a ví se to o nás i ve světě, o což se zdatně stará Světová zdravotnická organizace se svými statistikami. A jak by taky ne, když už malá dítka jsou nucena dívat se na sady plné švestek, jablek a hrušek, a sdílet starosti dospělých, co si s takovou úrodou počít.
Ivan Krejčí
Toskánské peklo i ráj /8
Když suchozemec v mládí přičuchne k moři, zpravidla se mu ta nekonečná vodní masa usídlí v srdci. A občas se připomene. Člověk pak práskne se vším, co má zrovna v ruce, a vydá se za voláním dálek či blízek – podle toho, kolik má zrovna času a peněz. A nemusí vždycky jít jen o koupání, i když většinou není k zahození; je úžasné všemi smysly a údy těla vstřebávat do sebe jedinečnou nostalgii nekonečné mořské hladiny, která je neopakovatelná a člověk podobnou nenajde ani v horách vysoko u nebe, ani ve vodě, co hučí po lučinách, a dokonce ani v těch legendárních borech, co šumí po skalinách.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP
V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...
Nová odhalení z fakulty: studenti viděli vraha dřív, policie byla v budově víckrát
Premium Masový vrah David K., který v prosinci při střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v...
Na důchodce zaklekli, chalífát neřeší. Němce děsí mdlé reakce jejich politiků
Premium Snímky stovek radikálních islamistů demonstrujících v ulicích severoněmeckého Hamburku, kteří...
Na jednání o míru nepřijdeme, vzkázali Rusové. Švýcaři je ani nezvali
Švýcarsko iniciuje vlastní mírovou konferenci o Ukrajině. S pozváním Ruska na setkání, které se má...
Pavel zkritizoval všechny. Nefér jsou Babišova slova i kampaň SPOLU, míní
Kampaň, která dělá z hnutí ANO zastánce ruských zájmů, je podle prezidenta Petra Pavla stejně nefér...
Pronájem, komerční prostor, Husova ul., Přeštice
Husova, Přeštice, okres Plzeň-Jih
9 600 Kč/měsíc
- Počet článků 69
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1322x