Tuzemáka na pult, barmane! A cizáka k němu – pro jistotu.

Po tolika letech na světě si člověk myslí, že už ho nic nepřekvapí. Ale fantazie odborníků, stejně jako různých uličníků, je bezbřehá. Je to už velmi dávno, co vědci na celém světě objevili základní princip svého byznysu. Přihodilo se to hned po skončení prvního úkolu, když vystřízlivěli z úspěchu a zděšeně si uvědomili, že od zítřka nemají do čeho píchnout. Až jednoho koumáka napadlo, že tedy nezbývá než začít pracovat na popření získaných poznatků. Konečně, pochybnost přece mají vědci v genech!

Jaké informační přemety jsme v průběhu let museli my, spotřebitelé, strávit! Pijte mléko, je zdravé! vyzývala nás kampaň podepřená vědeckým výzkumem, než nás titíž vědci po letech seznámili s fakty, dokazujícími opak. A podobně se časem dělo s máslem, sádlem, rostlinnými tuky...

Dlouho jsme byly vyzýváni k pojídání socialistické zeleniny: byla velká, barevná, někdy i čerstvá... než nám po částech a nesměle začali servírovat, že tak krásná je díky herbicidům, pesticidům, fungicidům, insekticidům, DDT a dalším jedům usilujícím o vybujení rakoviny v našich útrobách.

Byli jsme seznámeni se škodlivostí piva, vína i kávy, než se příslušní výrobci oněch úžasných moků postarali o to, aby se vědci znovu zamysleli nad svými ukvapenými závěry, a přece jenom prokázali příznivý vliv rozumného pití na lidský organismus. Což nás nepřekvapilo, protože z každodenní praxe jsme to věděli sami – jen nám dodali vědecky ověřené argumenty pro naše manželky.

Dlouho jsme byli ujišťováni, že na velikosti penisu nezáleží, než drzost těch hájených dosáhla vrcholu a ženy se vzbouřily. Pak se ukázalo, že podobné teorie šíří ti s malým. A že ženám opravdu není jedno, mají-li v sobě chlapa nebo podměrečnou čudlu.

Jediná oblíbená disciplína, ve které vědci ještě neobrátili, je kouření. A tak stále zůstává platný slogan Kouření škodí zdraví, i když jsem přesvědčen, že k velké lítosti části vědců, kteří už mají dostatek poznatků, že i malý čvaňhák dokáže uklidnit nezbedného žáka páté třídy na celou jednu vyučovací hodinu. A co by za to nešťastní pedagogové dali! Předpokládám, že na uzdě tyhle výzkumníky drží jen Evropská unie se svými návrhy na obaly cigaret s hororovými obrázky sežraných plic, rakovinových nádorů v ústech, na nohou, na pohlaví (no, vlastně všude), mrtvých tělíček novorozenců… prostě obrázky, z kterých se jako nekuřáci pozvracíte, sotva ráno vstoupíte do trafiky, abyste si koupili noviny.

Veškeré takové životní zkušenosti jsem si jednou provždy shrnul do jedné lapidární, totiž, že mě už v životě žádný podobný kotrmelec nemůže překvapit. Nějakou dobu mi tahle moudrost fungovala – než ji na hlavu postavila současná alkoholová krize.

Když jsem se stal otcem dvou dětí, vzal jsem si do hlavy, že jim musím vštípit zdravé zásady pro život: něco z hygieny, jak se chovat mezi lidmi, něco z morálky... snad mě omlouvá, že jsem byl tehdy mlád a ještě plný ideálů. Ostatně, s výchovou jsem dopadl jako ti moji legendární vědci: jeden potomek odkoukal něco z mého bezchybného jednání, druhý se rozhodl konat pravý opak.

Když syn vstoupil do puberty, vzal jsem si ho na pohovor.

„Synu,“ řekl jsem mu vlídně, „kdysi jsem se jako student střední školy zúčastnil bujaré pijatiky. Jedli jsme a pili všechno možné na přeskáčku, protože toho byla hojnost. Tu hojnost, patřičně promíchanou v našich mladých žaludcích, jsme pak zanechali, kam oko pohlédlo. Co tím chci říct?“ pokračoval jsem, vida jeho skelný pohled. „Až budeš pít, drž se jednoho alkoholu, který ti chutná. Nemíchej, nemíchej, nemíchej!“

V té době jsem už tušil, že mluvím nadarmo, protože zkušenost je nepřenosná, vždy se počítá jen ta, co prožijete sami, ale setrvačný pocit odpovědnosti mi zkrátka nedal.

A tu, zčista jasna, se několik mých spoluobčanů otrávilo po požití alkoholu. Popravdě řečeno, nejdřív mě překvapilo, že při takovém množství – lidí a alkoholu – až tak pozdě, ale záhy se ukázalo, že situace je vážná, neb otrav přibývalo. Díky pilným sdělovacím prostředkům jsme měli příležitost nakouknout lékařům pod pokličku, a já s úžasem zjistil, že má teorie pití jednoho druhu alkoholu je mylná. Co mylná, v Česku přímo vražedná! Protože ti, co přežili, přežili díky tomu, že jedovatý metylalkohol včas zalili poctivým alkoholem. Můj obdiv ke zkušeným pijanům stoupl. Takže, synu, zapomeň na otcova moudra, v téhle zemi platí jiná: míchej, míchej, míchej!

A tak, po překonaných zkušenostech máme několik možností, jak se pokusit při pití uchránit svůj život.

„Oukej, barmane,“ ucedím mezi zuby, „dám si panáka moravský slivovice. Ale k tomu pro jistotu ještě panáka polský vodky.“

(Já vím, že je trochu problematické eliminovat moravský metylalkohol vodkou s polskou technickou solí na odstraňování námrazy, ale vycházím z faktu, že na rozdíl od moravské přísady po polské soli zatím prokazatelně nikdo neumřel.) 

Druhá možnost, do hospody zásadně s kamarády.

„Třikrát Tuzemák,“ oznámím výčepnímu.

Když dopijeme, mrknu významně na souseda.

„Prej nejhůř se pančuje vodka,“ špitne mi do ucha kámoš. „Tak třikrát vodku Amudsen,“ zahlaholí. „Ta bude vodněkad z dálky, ne?“ dodá směrem ke mně. Jo, jo... někde až vod Plzně.

Třetí to pojistí modrou nebo zelenou a společně budeme doufat, že přežijeme. A východ slunce uzříme na vlastní oči.

A pokud zrovna neseženete kamarády, snad vás zachrání rovnou míchané nápoje. Třeba taková Fialová kaluž s vodkou a curacaem. Nebo Napalm, kde účinky pančovaného rumu můžou eliminovat banánový a kokosový likér.

Prostě, nikdy si člověk nesmí myslet, že už ví všechno.

Další povídky autora jsou dostupné na www.krejci-knihy.cz