Toskánské peklo i ráj /11

Toskánsko je zemí umělců a člověk, který poznává jejich díla, zákonitě zatouží poznat i jejich život. Jenže, zatímco dnes nás web informuje o výstřelcích kdejaké virtuální krasavice den po dni, ve středověku tomu tak nebylo, a o osobním životě umělců skutečných, jako byl Giotto di Bondone, Piero della Francesca, Domenico Ghirlandaio, Luca Signorelli a další a další, se mnoho nedozvíme. Jistě, internetových záznamů i v této oblasti najdeme dost; záhy však zjistíme, že jeden opisuje od druhého a všichni...

...od jednoho: Giorgio Vasari (1511–74), malíř a architekt, se více než obrazy a budovami proslavil monumentálním dílem literárním – Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů. Osobně si představuji, že nápad se dostavil jednoho dne, kdy neměl do čeho píchnout – ani do obrazu, ani do baráku – užíval si siesty na pohovce, přemýšlel, a než stačil usnout, přišel blesk z čistého nebe: zaznamenat život a díla umělců dřívějších i současných pro budoucnost. Vlastně to, že dílo skutečně během deseti let vzniklo a bylo vydáno tiskem, je jedna ze senzací 16. století, i když to tak nevnímáme. Ale uvědomme si, že to byla doba, kdy nebylo zvykem zaznamenávat každou povolenou podprsenku neznámé kurtizány (existovaly tehdy vůbec podprsenky?), sledovat, zda ta či ona zhubla či přibrala a co na to její zadeček, nebo co vykřikuje do světa těhotná milenka nějakého kupce. Lidé měli jiné priority; mnohé věci, skutky a události se současníkům jevily jako banální a nikdo necítil potřebu je zaznamenat. A když se pak po desítkách či stovkách let lidstvo vzpamatovalo a ve svatém nadšení začalo vzývat to či ono dílo, s překvapením zjistilo, že osud autora se nenávratně rozplynul, tak jako si země poradila s jeho tělesnou schránkou. A v souladu s tím je i Vasari až příliš zdrženlivý v popisu osobního života umělců. S jednou výjimkou: zhýralce Sodomy.

Klášter Abbazia di Monte Oliveto Maggiore je místem, kde se návštěvník setká se dvěma skvostnými malíři, kteří se podíleli na ztvárnění cyklu fresek s námětem života svatého Benedikta: Luca Signorelli vytvořil devět fresek v letech 1497–98 a Giovanni Antonio Bazzi, známý jako Sodoma – dvacet pět fresek v letech 1505–08.

„Sodoma? A co Gomora?“ zeptala se poněkud nejapně Petra. „Existoval i Gomora?“

„Nikoliv,“ odvětil vlídně školitel. „Sodoma podle sodomie... Byl to prý výstředník a doma se obklopoval podivnými zvířaty jako koníky, opicemi, sojkami, veverkami... takže závistivci a pomlouvači o něm roztrušovali, že s nimi obcuje.“

Chvíli počkal, až se od nich Marie odpoutala, aby s podrobným popisem v ruce prozkoumala jednotlivé fresky, a dodal rozpustile: „Tak ho nespravedlivě pomlouvali, zatímco on... ve vší počestnosti... šukal jen mladý kluky.“

„No, tak zrovna podle týhle prdelky to je jasný,“ ukázal Honza na fresku, v jejíž levé polovině mniši v bílých kutnách zjevně přijímali zbožného mládence do svých řad, zatímco v pravé polovině spolu rozmlouvali dva svůdní venkovani. „Ale že jim to namaloval takhle na voči... to byl teda paťan! Toho bych rád viděl.“

„On tebe nejspíš taky,“ utrousil suše Giuseppe. „Ale uvidíš ho, protože se tu zvěčnil. Až narazíš na fresku, kde mezi svatýma je jeden hejsek v drahém plášti obklopený zvířaty, tak je to on.“

„Takže... gay,“ řekla Petra zadumaně.

„Ale kdepak,“ rozesmál se Ital, „jen si užíval života. To víš, do kláštera holky nepropašuješ. Ve 33 letech se oženil a měl dvě děti. A s ženou vydržel dvacet let.“ Hrdina...

Nejspíš jen příznivý fakt, že Vasariho Životy vyšly rok po Sodomově smrti, způsobil, že nám autor výjimečně zpřístupnil detaily z prostopášného života umělce, s jehož mravy zjevně nesouhlasil (ale možná i trochu záviděl, kdož ví). Ani mně to nedalo, a když jsem také jednou čekal na inspiraci v horizontální poloze na pohovce, napadlo mě spojit smyslnost umělce s jeho obrazem nahých nevěstek a pokušením svatého Benedikta – a musím se přiznat, že se mi to psalo lehce a se stejnou chutí (aspoň jak si představuji), jako se to malovalo poťouchlému malíři. Ale o tom jinde.

Museli se ti středověcí umělci živit ztvárňováním děl převážně s náboženskou tématikou. Ale jsou mezi nimi mistři, kteří přesto do života svatých vnesli erotiku a vystavili ji světu na odiv. Smyslní papeži ji dopřáli i prostému lidu (občas některý prudérní nechal něco zabílit) a ostatní duchovní byli rádi, že i mužská populace navštěvuje chrámy tak pilně.

TOSKÁNSKÉ PEKLO I RÁJ: četba na pokračování z netradičního průvodce místy a dějinami na www.krejci-knihy.cz