Toskánské peklo i ráj /10

Kamkoli v Toskánsku, ale snad v celé Itálii, tlápnete, můžete si být jisti, že se na tom místě  bojovalo. A když ne zrovna za takzvané státní zájmy, tak za nějaké lokální. V průběhu několika tisíciletí vcucla země krev statisíců povražděných mužů – a žen a dětí jaksi přidruženě. Jenom největší masakry vstoupily do dějepisných učebnic, ostatní nestály historikům za řeč, protože učebnice by byly tak tlusté, že by se na ně nenašla vazba. A tak jsou známé jen názvy míst jako Benevento, Campaldino, Montaperti, Meloria... protože tam někdo zvítězil, nebo byl poražen, nebo bylo obětí moc. To vše v sobě pojí krutá porážka, kterou uštědřil kartáginský vojevůdce Hannibal Římanům na břehu Trasimenského jezera roku 217 před naším letopočtem.

U večeře Honza podrobně líčil bitvu u Trasimenského jezera. Zážitek z masakru tolika mužů, který viděl očima jednoho z nich, byť se stal před tolika staletími, byl příliš drásající.

„Proč jsi nám o takové události nic neřekl, když jsme se včera cachtali u toho slavného jezera?“ zeptala se Petra Itala.

Podíval se na ni, jako by spadla z višně.

„Víš, kolik bitev se odehrálo na tomhle území za ty stovky, tisíce let? Kamkoliv v Itálii šlápneš, můžeš si být jistá, že tam někdo proti někomu bojoval. Kdo by to měl všechno nosit v hlavě? A kromě toho,“ dodal zadumaně, „když už, tak si každý radši pamatuje vítězné bitvy...“

„Ale ani o Cortoně jsi nám toho moc nepověděl. Řekla bych, že od mámy jsme se dozvěděli víc.“

Trochu ho naštvala.

„Nemůžu toho vědět o Itálii tolik jako cizinec s podrobným bedekrem v ruce,“ odsekl prudce. „Je moc velká a je toho v ní moc. A potom,“ řekl už klidněji, „Umbrie je pro Toskánce cizina. A ty si máš vážit štěstí, že jsi v Toskánsku a nemáš ztrácet drahocenný čas cáráním po nějaké Umbrii.“

Dívala se na něho s otevřenou pusou.

„Tak jo,“ řekla, když konečně strávila jeho logiku, „už se odsud nehneme. A budeme se těšit, kolik nám toho napovídáš o Toskánsku...“ Rozhlédla se po zbytku rodiny a dodala: „Takže je vám to jasné? Toskánsko. A na nějaké výlety za jeho hranice zapomeňte!“

Marii se zdála jejich debata zbytečně vyostřená.

„Ale kvůli tomu jsme přece tady, ne?“ řekla sladce. „Přijeli jsme do Toskánska, abychom ho poznali. A máme báječného průvodce,“ pohladila Giuseppa po zádech. „Já jsem s ním navýsost spokojena.“

Dostala ho, kam chtěla – blaženě vrněl. Pak se podívala na dceru. Takhle se zachází s mužským, víme, děvenko? Ještě se máš moc učit...

Člověku, který zaplaťpánbůh od narození válku nepoznal, je těžké vžít se do mentality bojovníků. O to snáze je možné představit si život obyčejných lidí, přes které se přelévaly válečné vlny sem a tam. Pokud je armády pouze vyžraly, mohli si gratulovat ke štěstí.

Nedalo mi to, a pokusil jsem se zjistit, jak na tom byli v tomhle ohledu staří Češi – prý holubičí povahy. Mysleli bychom si to o nich jistě i dnes, kdyby si řádění Slovanů na Balkáně kolem roku 550 nevšiml římský historik, a my se nedozvěděli, že naši předci své protivníky stahovali z kůže, házeli je do ohně, naráželi na kůly, zatloukali palicí do země... Co mohli, ukradli, zbytek lidí i dobytka nahnali do chatrčí, které zapálili. Jistě toho před i po oněch výbojích napáchali více; akorát, pokud to Slované prováděli na svém území, nestáli vzdělaným západním kronikářům za zmínku. Takže nakonec si iluze o mírumilovných Češích uchováváme jen díky tomu, že se mezi nimi dlouho nevyskytl vzdělanec, který by jejich válečné skutky zaznamenal.

Od té doby čas, vzdělanost i technický rozvoj pokročily – jen chuť mordovat své bližní, zdá se, lidi stále neopouští. A protože velkých bitev přece jenom trochu ubylo, naservírují nám dnes média do bytu každičký mord ze žárlivosti, byť se udál třeba na druhém konci zeměkoule. Řekl bych, že něco můžeme těm starým kronikářům závidět: pořádně si rozmysleli, co vůbec stojí za jejich námahu, aby bylo zaznamenáno.

TOSKÁNSKÉ PEKLO I RÁJ: četba na pokračování z netradičního průvodce místy a dějinami na www.krejci-knihy.cz