Že je biorytmus jižních národů dost odlišný od našeho, je známý fakt. Jedním z důsledků pro nás bylo, že jsme nikdy nevečeřeli v italské restauraci. Jsme zvyklí večeřet v pět hodin odpoledne a to je čas, kdy se Italové probouzejí z odpolední siesty. Někteří z nich pak přemýšlejí, jestli mají jít na osmou otevřít restauraci, když jejich kuchař stejně dojde na devátou – aspoň tak to vidím já. Představa, že se naboucháme jídlem někdy v deset večer a pak se odebereme spát – protože projuchat noc už nedokážeme – byla pro nás nepřekonatelná. Naštěstí v té zemi uznávají, že člověk by chtěl něco pojíst i kolem poledne, a tak jsme různá stravovací zařízení poznávali aspoň za denního světla.
Ze svého prvního pobytu v Itálii si z pokrmů pamatuju pouze pizzu – zato však důkladně. Byl jsem tehdy mlád, penězi jsem neoplýval ani českými, natož cizími; socialistický stát své občany, lačnící po poznávání cizích zemí, valutami nerozmazloval. A tak se ten italský kynutý koláč s rajčaty stal mým nejlevnějším a nejdosažitelnějším pokrmem, protože se dal koupit na ulici. Tehdejší nejlacinější pizza byla na velkém pekáči rozkrájená na čtvercové kusy, měla vysoké těsto a pár rajčat na povrchu. (Moje maminka něco podobného dělávala se švestkami a s drobenkou, ale švestek bylo požehnaně.) Nic moc, ale zasytila. S mou peněženkou ztloustnutí nehrozilo.
Když se po svatbě má žena smířila s faktem, že bez jejího vaření se naše rodina zkrátka neobejde, snažila si trpký úděl aspoň zpestřovat tím, že bude objevovat nová a nová jídla. Jako strávníci jsme její experimenty podnikali rádi – něco člověk prostě jíst musí – bohužel se však její vášeň postupem doby zvrhla v mánii a dnes máme dva byty zahlcené stohy kuchařských knih a časopisů s recepty. Pozoruhodné na tom je, že když si manželka vzpomene na nějaké jídlo, nikdy příslušný recept ve své nepřehledné sbírce nenajde a utíká se o radu ke všemocnému Googlemu na internetu. Ani to jí však nezabrání, aby si příští měsíc neběžela do trafiky koupit nové číslo Apetitu.
Tak se kdysi dávno, na počátku našeho manželství, vrhla i na pizzu. Její pizza byla kruhová, těsto tenoučké a nahoře se skvělo malé umělecké dílo, stvořené z uherského salámu, šunky, rajčat, sardinek, vejce, kaparů, oliv, sýra – ne dohromady, aby bylo jasno, ale v chuťově vyvážených kombinacích. Nám to chutnalo, manželka byla spokojená... ale jen do doby, než její výtvor ochutnali naši sousedi přes ulici. Klidný Ital Aldo se kdysi oženil s Češkou, jíž by temperament mohly závidět i rodilé Italky, dvě děti od ní získal hotové, tři další – vrstevníky našich dětí – s ní zplodil a při věčném pokuřování před domem snil svůj sen o italské restauraci v Praze. Sen se mu splnil, když to komunisti konečně zabalili, takže maká a před domem už nepokuřuje. Ještě za starých časů jsme u nich jedli pravou italskou pizzu s velmi skromným povrchem, a tak nebylo divu, že při následném uzření naší pizzy byli na mrtvici.
„Holka, kdyby tohle dělali Italové, tak v půlce měsíce jsou bez prostředků a po pár měsících na prkně s ucpanýma cévama cholesterolem,“ prohlásila sousedka nemilosrdně.
Neměla tak úplně pravdu, protože na rozdíl od Italů, pro nás to bylo jídlo sváteční.
Ale jestli něco opravdu proslavilo italskou kuchyň, jsou to těstoviny neboli pasta.
Známou cestou se vrátili do Asciana, a protože bylo po poledni, našli azyl v Ristorante La Mencia s bohatým výběrem těstovin všeho druhu. A měli tam fettuccine aglio, olio, pepperoncino s krevetami, lasagne alla caprese, conchiglie rigate se sušenou šunkou a gorgonzolou, fettuccine s fazolemi borlotti, pennette rigate s telecím ragú, fiorelli s lososem a artyčoky, pappardelle se sardelkami...
„Kolikže druhů těstovin vlastně v Itálii rozeznáváte?“ obrátil se při četbě jídelního lístku Honza na Giuseppa.
Ten jen bezmocně pokrčil rameny.
„Sto? Dvě stě? Možná tisíc...“ rezignovaně máchl rukou. „To máš tak: když se bábě nějaká nepovede – má jiný průměr, délku, barvu nebo netušený tvar – tak jí vymyslí nové jméno.“
No, možná to bude trochu jinak... Konečně, za dva tisíce let od první zmínky o italských těstovinách měli dost příležitostí k experimentům a vymýšlení nových názvů.
Socialistické Československo mělo své vlastní představy o těstovinách a tradice kapitalistické Itálie ho evidentně nezajímaly. Moje první srážka s těstovinami se udála v dětství ve školní jídelně, kde do nás cpali sekané potrubí při každé příležitosti. Někdy také rozvařené slepené fleky ochucené tvarohem a cukrem. Těstoviny se mi tak staly synonymem pro něco, co nemusím. Ale člověk nemá zarputile setrvávat na neměnné pozici, dostane-li se mu příležitosti napít se z pramenu poznání. A tak si nyní občas rád dám tortellini se sýrovou omáčkou nebo spaghettini s liškami (houbami, aby bylo jasno, z těch vzteklina nehrozí) či mořskými plody a rád k tomu v prodejnách vyhledávám originální materiál, vyzbrojen přesnými pokyny své ženy. Neboť pasta musí být z tvrdé pšenice, určité délky, určité tloušťky, určité barvy, od určitého výrobce...
Když naši potomci z protilehlých stran ulice nabrali trochu rozumu, dostali se jednou v rodinné pizzerii Italů k diskusi o odlišných biorytmech obou rodin.
„Jak my jsme vám záviděli!“ povzdechly si naše děti. „Ten chaos v domácnosti, nepřehlednost situace s kterou se toho dalo tolik podnikat, volnost, večerku až někdy kolem půlnoci...“
„Cože jste nám záviděli?“ nevěřili mladí Italové vlastním uším. „Právě naopak! My jsme záviděli vám! Například vždycky v poledne, když jsme měli hlad a věděli jsme, že vy sedíte u oběda, zatímco u nás se ještě nezačalo přemýšlet, co se bude vařit. Ale úplně nejvíc jsme trpěli na Vánoce. Vy jste byli v šest hodin u rozsvícenýho stromečku, zpívali jste koledy a rozdávali si dárky a my jsme byli všichni nalepený na okenních tabulích, dívali jsme se přes ulici na vás a tekly nám slzy, protože jsme měli před sebou ještě dlouhý hodiny čekání...“
Tak to prosím chodí u nás lidí: pořád si myslíme, že u sousedů to je lepší.
TOSKÁNSKÉ PEKLO I RÁJ: četba na pokračování z netradičního průvodce místy a dějinami na www.krejci-knihy.cz
