Toskánské peklo i ráj /8

Když suchozemec v mládí přičuchne k moři, zpravidla se mu ta nekonečná vodní masa usídlí v srdci. A občas se připomene. Člověk pak práskne se vším, co má zrovna v ruce, a vydá se za voláním dálek či blízek – podle toho, kolik má zrovna času a peněz. A nemusí vždycky jít jen o koupání, i když většinou není k zahození; je úžasné všemi smysly a údy těla vstřebávat do sebe jedinečnou nostalgii nekonečné mořské hladiny, která je neopakovatelná a člověk podobnou nenajde ani v horách vysoko u nebe, ani ve vodě, co hučí po lučinách, a dokonce ani v těch legendárních borech, co šumí po skalinách.

Vodní plocha – a nemusí to být vždycky moře – povzbuzuje mysl k úvahám. Tedy, pokud nejste zrovna na přeplněné pláži v Bibione. Proseděl jsem takhle kdysi celý den na vysokém břehu novozélandského jezera Taupo s občasným pohledem na vzdálený kužel sopky Ruapehu – pravda, s dvěma přestávkami na koupání, ale to není důležité. Přítomnost sopky dodá vašim myšlenkám zase nový rozměr – jako připomínku toho, že o vše, co máme tak rádi, můžeme v jednom tragickém okamžiku přijít.

Ale někdy se stane, že peněz není nazbyt a touha filosofovat přesto veliká, a tak vám stejně dobře poslouží třeba rybník Svět v Třeboni nebo nedaleký Rožmberk při západu slunce. Pro nerušené soustředění myšlenek se ovšem doporučuje postřik těla repelenty proti komárům. Ekologičtí filosofové se posypou hřebíčkem, skořicí, mátou a karafiáty, popřípadě přidají vitamín B.

A vrátíme-li se do Toskánska, vhodné je i Trasimenské jezero. Jezero je svou rozlohou 128 km² a průměrem téměř 50 km největší ve střední Itálii. Maximální hloubka je prý sedm metrů, ale podezřívám Italy, že kvůli uvedení tohoto faktu vyvrtali ve dnu díru. Ze tří ostrovů je obydlená pouze Isola Maggiore, která je s třemi obcemi spojena lodní dopravou. Isola Minore je neobydlená a Isola Polvese byla vyhlášena přírodní rezervací. Nejvhodnější italské jezero k filosofování za každého počasí, nejlépe však, když přichází bouřka.

„Tamhle tudy jste jeli do Assisi,“ máchl Giuseppe rukou na sever, kde se nad širokým plochým břehem zdvihal souvislý pás kopců.

„Ano,“ ožila Petra, „tam jsem poprvé uviděla jezero a chtělo se mi koupat. Ostatně, stejně jako teď. Pojďme na pláž!“

Marie na rozdíl od dcery po koupání netoužila. Ale nad písčitou pláží byl pruh trávy a dlouhá promenáda s lavičkami chráněnými stromy. Na jedné lavičce se uvelebila a vychutnávala si uklidňující pohled na vodní hladinu s ostrůvky, zatímco mladí se svlékli do plavek a okamžitě se vrhli do vody. Tedy vrhli... Do Trasimenského jezera se nelze vrhnout.

„Půjdeme ještě dlouho?“ optala se Petra po delší chůzi Giuseppa. „Za chvíli budeme v polovině.“

„Já nevím,“ smál se. „Byl jsem tu jen jednou a už si to moc nepamatuju. Ale mám dojem, že tu bylo víc vody.“

„Kdepak... To se ti zdálo, protožes byl malý, víš? Sakra!“ zaklela náhle a naštvaně se zastavila. „Že celou dobu šlapu v bahně, jsem překousla. Ale teď se mi tu ke všemu kolem nohou motají rostliny!“

„Tak plav,“ poradil jí.

„Jo, a odřu si břicho,“ zabručela, ale váhavě se položila na hladinu.

Spíš kozy, pomyslel si Ital a vydal se za ní.

Ale úvodní povídání o moři mi připomnělo jinou toskánskou příhodu. Byli jsme v Monte San Savinu už týden, když nás popadl stesk po moři. Tentokrát byl na hony vzdálen jakémukoliv filosofování, neboť po týdnu dovolené stráveném v cizině s vlastní ženou a dospělou-nedospělou dcerou jste rádi, když občas seženete dohromady pár myšlenek veskrze přízemních. Jednoho dopoledne jsme se tedy sbalili a odjeli do 130 km vzdáleného Grosseta a ještě kousek k moři. Marina di Grosseto nám posloužila k celodennímu ležení, opalování se, čvachtání a vychutnávání si slaného vodního potěšení. Byl to náš jediný přímořský den a já se chtěl trochu opálit, přestože má žena rozumně namítala, že za jeden den se opálit nelze – pouze spálit. Lehkomyslně jsem její námitky přešel, což se mi vymstilo. Již při zpáteční cestě jsem dostal horečku, a když jsem vysílen vystoupil z auta, lomcovala mnou zimnice.

Každý člen naší výpravy měl jen jednu základní povinnost: neustále mít při sobě klíč ke vstupním dveřím domu, neboť dveře neměly kliku. Když jsem se doklepal ke vstupu, zjistil jsem, že klíč nemám. A zbylé dvě ženy jakbysmet. Zmučeně jsem šel obhlédnout sousední staveniště, jednu fošnu jsem přivlékl na schodiště a pomalu jsme začali stavět improvizované lešení, zakončené plastikovou židlí. Pomalu jsem zdolával překážku za překážkou jištěn dvěma páry ženských rukou, rudé mžitky před očima, pomalu jsem prolezl okénkem do koupelny v patře a rychle přistál na podlaze, abych posléze mohl jít otevřít dům. Až následující den se mi žena přiznala, že když jsem zmizel v domě, našla svou ledvinku s klíčem pod košilí přehozenou přes opěradlo židle u venkovního stolu.

Ale takové příhody patří k cestování, jen je zajímavé, že věci nepříjemné mají tak silnou potřebu se sdružovat.

 TOSKÁNSKÉ PEKLO I RÁJ: četba na pokračování z netradičního průvodce místy a dějinami na www.krejci-knihy.cz