Musíme si lásku "zasloužit"?

O tomto je přesvědčena nejedna žena, ale i nemálo mužů. Jak bych zrovna já mohl/a dostat lásku jen tak. Proč? Proč by zrovna mě měl mít někdo jen tak rád? Musím přece pořádně makat, abych ji byl/a hoden/hodna.

Je to smutné, kolik lidí v mém okolí zastává tento názor. Ať už ve vztahu k partnerům, rodičům, kolegům, šéfům či dokonce vlastním dětem má řada z nás pocit, že pořád někomu musí něco dokazovat. Vlastně ne něco, ale to, že oni jsou pro své okolí dostatečně dobří. Kolik dokáží vydělat, jak perfektně stoupají po kariérním žebříčku, že zvládli přijímačky na vejšku, kterou možná ani sami studovat nechtěli, že mají v ruce červený diplom, perfektně se umí postarat o rodinu, bez teplé večeře to přeci není vůbec možné, doma mají naklizeno a vypucováno, dětičky připravenou svačinu, tašku do školy, partner rovněž svačinu, oblečení na druhý den - včetně ponožek a trenýrek, a kompletně zabalenou tašku na squash. Ach jo.

Jak to víte, že si lásku musíte zasloužit?

Pardon, ale kdo Vám tohle „nakukal“? Zjištění, že řadu věcí děláme a možná i vlastně „žijeme“ jen pro ostatní, ne pro nás samotné, je rozhodně velmi bolestivé a mnoho lidí takto „žije“ dlouhé roky a nechce vlastně ani drsnou a bolestivou pravdu vidět, přiznat si ji. Rázem by se jim totiž zbořil život jako dům z karet. Možná je to pohodlnější, jít slepě životem. Možná je to druh sebeobrany, možná převlečený strach ze samoty, razantní změny a něčeho nového.

Pocit, že se musí všem zavděčit, je typický pro osoby s nízkým sebevědomím či nedostatečnou sebeláskou. Na to ale většina z nich dříve či později doplatí, jelikož se ocitnou v životě tam, kde se necítí úplně dobře. Mají pocit, že vše mohou či mají dělat ještě mnohem lépe, že jsou nedokonalí a stále na sobě musí něco zlepšovat atd.

Bolestivé prozření může být otázka několika měsíců i mnoha, mnoha let. Běžným obdobím uvědomění je, když děti vyletí z hnízda a maminka nemá "nic". Žádné své hobby, žádné kamarádky na pokec… Dále např. když se po x letech trápíme v práci či studijním oboru, který nám nic neříká, když se ráno probudíme a podíváme se na druhou půlku postele s myšlenkou ty jo, tak tomuhle já tu 25 let dělám služku, nebo tyhle hysterické výlevy už trpím 25 let, co já mám vlastně ze života, co dělá on/ona pro mě?

Láska není o tom, kolikrát druhému vyjdeme na svůj úkor vstříc, není jen o sebeobětování a ústupcích přání druhých, není o dokazování toho, jak jsme perfektní. Pokud člověk má rád sám sebe, nedovolí, aby někdo podkopával jeho důstojnost, choval se k němu nepěkně či ho jakkoliv využíval a zneužíval. Zároveň nemá tak velkou potřebu se „zavděčit a zalíbit“ všem ve svém okolí.

Nikdy není pozdě vydat se aktivně na cestu k sobě samému.  Aktivně…