Hlavně nemyslete!

Těmito a podobnými výroky mne tu a tam extrémně vyrazí dech někteří majitelé firem a top manažeři, když mluví o svých podřízených. 

Prý myšlení jejich lidí způsobí více problémů než užitku.

Myslím si, že tým či podřízení především odráží, jak s nimi jejich šéf jedná, jak o nich smýšlí, jaká má od nich očekávání a mínění o jejich dovednostech i intelektu.

Na druhou stran: mají tito údajně nesamostatní a nepřemýšliví lidé patřičné kompetence, mohou rozhodovat, sami tvořit? Mají šéfovu naprostou důvěru a nemusí se obávat podstoupit i určité riziko, dovolit si chybovat? Jak šéf dále pracuje s jejich pochybeními? Jak s úspěchy? Umí takový nadřízený vůbec efektivně delegovat či musí schvalovat i nákup 2 či 3 vrstvého toaletního papíru?

Pokud sebereme odvahu, vzdáme se touhy vše kontrolovat a rozhodovat, posílíme svou důvěru v kompetence našich lidí a zároveň jim dáme pravomoci, prostor pro chyby, doplníme podporou, pochvalou, povzbuzením, postavíme je před výzvu a vyjádříme jasně obrovskou důvěru, kterou v ně máme, občas podáme pomocnou ruku, po určité době pocítíme extrémní úlevu, vnitřní klid. Získáme čas na řešení podstatných věcí, hlavu nám nebudou zatěžovat drobné hlouposti a každodenní problémy. Ty jsme prostě předali spolu s delegovanými aktivitami dále.

Ze své vlastní zkušenosti vím, že je to dlouhá a náročná cesta spojené s řadou klopýtnutí a překážek, často i finančními ztrátami, zklamáním. Cesta vyžadující psychickou obrněnost, trpělivost, jakož i nebojácnost. Mně trvala více než 2 roky. Můj pracovní a potažmo osobní život však změnila k nepoznání.  Rozhodně se vyplatí v sobě najít sílu a po této cestě kráčet.