Chválení - sakra namáhavá aktivita

Chválení - namáhavé? Ale no tak! Chválení je přeci jednoduché, ne? Zamysleli jste se někdy nad tím, kolikrát denně vy někoho chválíte či jste sami chváleni a kolikrát je vám něco vytýkáno, jste káráni či sami plísníte ostatní?

Co děláte častěji? Chválíte nebo vytýkáte a soustředíte se na „chyby“ nebo na to, co se druhým povedlo? Čeho se vám osobně od okolí dostává více? Klepe vám šéf či kolega pochvalně a hrdě na rameno a říká, jak jste dobrý, oceňuje kolik úsilí a intenzivního přemýšlení jste do svého projektu dali? Nebo ho zajímá především to, proč nejsou hotové některé části projektu a co není úplně dle jeho představ? Hmmm?

Chyba a pochybení patří mezi měřítka, která nás doprovází prakticky vždy a všude.

Když jsme malí, ještě to celkem jde. Většina rodičů nás úžasně pochválí za každé ….  Ano, i za to. Super, do určitého věku nás naše nejbližší okolí maximálně podporuje a chválí a prakticky za vše. Na naše „nedostatky“ nejsme upozorňováni až tak často nebo dokonce vůbec. I paní učitelky či tety ve školce se rozplývají nad naším obrázkem psa, který vypadá jako žirafa či cokoliv jiného než pes. Hledají to positivní a ocení naši snahu. No, pak ale nastoupíme do školy a už to jede…

Kam se najednou poděla dosavadní podpora? Kam zmizely naše silné stránky, za které jsme dosud byli „opěvováni“. Jak je možné, že nejednou už nejsme nej? Nástup do školy za vším, co pro nás dříve bylo běžné, vytvoří tlustou čáru. Jako by všem dospělým najednou něco v hlavě přecvaklo a viděli nás děti úplně jinak…

Co se známkuje a na co se především soustředí učitelé? Na pochvalu toho, co umíme, co nám jde dobře? Jak jsme splnili úkoly a připravovali se na výuku? Asi ne. Najednou všechny začne zajímat hlavně to, v čem úplně nevynikáme, co nám moc nejde a často je to hlavně to, co nás fakt, ale fakt nebaví, nudí, čemu ne zcela rozumíme.

Proč máme pětku? Protože byla celá písemka úplně blbě? Na co se pak zaměřuje většina rodičů – např. když je „děcko“ už někde na druhém stupni či střední škole. Ocení snahu a jeho pečlivé šprtání na písemky? Ocení jedničky a dvojky? Nebo je vlastně zajímá jen to, proč dostal/a např. z matematiky trojku či horší známku? Přestože si děcko vede excelentně např. v českém jazyce a angličtině, doma má na talíři pořád matiku a fyziku, na kterou prostě nemá „buňky“.  To, že je super v čj a aj – ok, no tak dobrý. O to ale rodiče až tak velký zájem nejeví. No, mýlím se? Které předměty a známky rodiče s dětmi doma prioritně a intenzivněji řeší?

A tak to pokračuje dále. V práci si většina šéfů a nadřízených zaměří na hledání našich nedostatků. V tom, vidět to špatné, jsme prostě dobří. Proč není hotovo, splněno, uděláno, tohle chybí, to jste nezvládl, nestihl, nedodal, … Dívá se někdo na to, kolik úsilí, telefonátů, schůzek, odmítnutí a nepříjemných setkání s nenaladěnými klienty, práce doma, času a přemýšlení to člověka vlastně stálo?

Soustředíte se vy u svých dětí, partnerů, kolegů a zaměstnanců na to, co všechno zvládli, kolik času tomu věnovali, co udělali a obětovali nebo hl. na to, co ne? Hmmm?

Zkuste hledání positiv x negativ následující 2 – 3 týdny u sebe i ostatních intenzivněji vnímat. Ideálně pokuste se každou 3. – 4. výtku, kterou máte na jazyku, nevyslovit nahlas. Místo toho se zamyslete nad tím, co je na tom positivního, dobrého, jaký efekt a přínos měla daná aktivita a její provedení pro toho druhého člověka, jak ho obohatila, rozvinula a co ho „stála“. Pokud to zvládnete, zformulujte svou myšlenku i do jeho/její ocenění. Ocenění má extrémně motivační a energizující účinek. Vyzkoušejte to a sami uvidíte!