Šéf začal kolegyni zvát na samostatné porady. Nebo to nebyly porady?

Práce přibylo, a tak jsem uvítala novou kolegyni. Malovala jsem si, jak to bude v práci frčet. A také, že se už nebudu muset nervovat kvůli termínům a přesčasům. Ale všechno bylo jinak...

Krátce po zkušebce dostala Jitka stejnou pozici i peníze. OK. Ale to bychom měly také mít stejný díl práce, ne? Co kolegyni nebavilo, to přehodila na mě. A já? Proč bych nepomohla? Ale cítila jsem, že je něco špatně. Práce mi neubyla a moje bezproblémové klienty dostala na starost ona. I když původní domluva zněla – problémoví klienti půl na půl. Ale mě zůstali jen ti hodně problémoví, neplatiči a prudiči.
Šéf si začal kolegyni zvát na samostatné porady. Nebo to nebyly porady? Zavírala jsem před tím oči. A kolegyni pěkně rostlo sebevědomí.
Domluvené postupy přestávaly platit. V zápise sice bylo, co kdo má na starosti, ale Jituška jen zvedla telefon a předala mi ho se slovy, že se mnou šéf chce mluvit! A šéf pořád to samé: Ty si s tím přece poradíš. Ty už to znáš.Jsi tady roky.
Netrvalo dlouho a do práce jsem se už netěšila vůbec. Ale když s někým sedíte v kanceláři, konflikt je to poslední, co chcete. Tak jsem se dusila ve vlastní šťávě...
Ten den bylo všechno špatně. Ráno mi manžel řekl, že už ho nebaví se koukat jak se trápím a věčně si stěžuju. V tramvaji mi pak stačil týpek roztrhnout punčocháče přezkou od baťohu. A na stole v kanceláři ležela složka mého bývalého klienta s reklamací. A Jituška hned: šéf říkal, že to máš vyřídit ty. Zmohla jsem se jen na konstatování, že teď je to přece její klient. Jitka sáhla po telefonu, a se slovy – tak se šéfa tedy zeptáme, začala vytáčet číslo. V tu chvíli jsem toho měla dost a bouchly mi nervy.
Začala jsem na ní ječet: ,,Jsi líná a vypočítavá mrcha a já už toho mám plný zuby. Práci za tebe už dělat nebudu! A klidně si jdi na mě stěžovat!" A ona šla. Opravdu šla.
Třesoucíma rukama jsem si uvařila kafe. V hlavě se mi začaly honit ty nejčernější scénáře. Přijdu o práci, platíme školy a hypotéku, tchyně na tom není dobře, pečovák něco stojí... A ještě sedět v kanclu s naštvanou kolegyní...

Uvědomila jsem si, že jsem se vždycky chovala jako hodná holka, co pomůže, poradí, podpoří, udělá, obstará, zařídí, pochopí....  Ale už nechci. Ta práce mě hodně baví, stojí mi za to bojovat. A tak začal můj několika měsíční přerod z hodné holky na sebevědomou ženu, která si dokáže hájit své hranice, umí říkat NE a konečně dala prioritu i sobě samé. Také jsem si uvědomila hodnotu své práce, zkušeností a znalostí.  Jitka má možná jiné kvality, ale pracovně mi nesahá ani po kotníky.
Na této cestě jsem si ujasnila jsem priority, cíle a cestu, jak jich dosáhnout. Zapracovala jsem na svém sebevědomí. Perfektně si připravila argumenty i osvojila techniky, které mi pomohly zvládnout situaci relativně v klidu a s nadhledem.
Můj šéf byl tímto otevřeným přístupem hodně zaskočen. Argumenty, které jsem mu předložila uznal a společně jsme dohodli, jak budeme fungovat dále. Kolegyně Jitka je sice trochu naštvaná, možná trochu víc, ale už to beru s nadhledem. Jsme kolegyně, ne kamarádky. Můj cíl byl v práci zůstat a tak se i stalo.