Protestantský konzervatismus je protimluv

Církev by neměla dělat politiku. Pokud ji dělá, usiluje o moc a s mocí pak souvisí vynucování disciplíny víry a vůbec myšlení. Astronomové a čarodějnice minulosti by mohli vyprávět. Protestanti z podstaty nemohou být konzervativci

Reaguji tímto na článek ctihodného a milého blogera Stejskala s názvem  Kauza Päivi Räsänenové: Pohled teologa.  Ve zmíněném článku poukazuje autor na názory finského profesora teologie Timo Eskoly. Pana profesora nelze podezřívat z toho, že by trpěl neznalostí nebo nerozuměl problematice. Jen namátkou jeho některé práce: Hermeneutika Nového zákona: Základy interpretace (1995), Jazyková revoluce: Lingvistický obrat a postmodernismy v teologii (2008), Nepochopená Bible: O zásadách výkladu Písma svatého (2017), Významy online: Výklad Bible a hermeneutika jazyka (2018).

Nechci vůbec vzbudit zdání, že jsem ty práce četl, takové jazykové možnosti nemám, abych reflektoval i vývoj finské protestantské teologie. Názvy děl Timo Eskoly uvádím proto, aby bylo zcela jasné, že si je tento teolog vědom problematičnosti interpretace. Zejména odkazuji na to, že přímo v názvu jedné t uvedených pracích tento teolog připouští, že může dojít k nepochopení Bible (dílo z roku 2017). Tím nechci interpretovat, že by to nepochopení nemohlo být definováno i v původních kořenech. V reakci na postmodernu se katolická, a jak vidno, i „konzervativní“ protestantská teologie snaží katecheticky reagovat na rozrušování významů biblických pojmů a dogmat.

Co nepřekvapuje u katolíků, překvapuje naléhavě u protestantů. Protestanti protestují proti některým centrálně univerzálním výkladům Bible v minulosti. Mnohé tyto výklady dnes spadly pod stůl. Snad již ani katolíci nebudou volat po geocentrickém vesmíru nebo čarodějnických procesech. Katolická církev se skřípějícími zuby vzala na milost i teorii evoluce (Teilhard de Chardin). Sice ji prostřednictvím víry nepropagují, ale ani proti ní výrazně a obecně nebrojí. Katolická církev přehodnotila postupně mnohé. Kdyby jeli husité nebo československá církev vyjednávat s Římem dnes, měli by sotva jeden sporný požadavek. Vše ostatní nakonec i katolíci připustili a liberalizovali.

Nicméně zpět ke zdroji biblického problému. Biblický jazyk nezná slovo homosexualita. Tenkrát se obcovalo a odkazovalo obecně k sodomii pocházející ze Sodomy, kterou nikdo nikdy neviděl. Základy sexuality nám Bible podává ve třetí knize Mojžíšově. K obcování muže s mužem jako se ženou se uvádí toto: „Nebudeš obcovati s mužem jako s ženou. Je to ohavnost.“ (3 M. 18:22) Určitě je třeba zjistit, zdali je každá ohavnost hříchem. Například se také jinde uvádí: „Nepřinášejte už žádné šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností. …“ (Iz. 1:13)

V moderním jazyce rozhodně není ohavnost totéž, co hřích. Hřích je přísnější pohled na ohavnost. Ohavnost je něco osobně či obecně nevítaného. Hřích je jasné provinění proti pravidlům života. Kolik ovšem sama církev vydala „dispensů“ v zájmu incestních sňatků panovnických rodů? Církev vydávala a stále vydává odpustky, něco, proti čemu právě protestanti velice brojili. A dnes? Finští protestanti by z fleku mohli vstoupit ke katolíkům.

Jak jsem napsal výše. Nevěřím, že profesor teologie netuší, jak problematický je jednoznačný biblický výklad použití pro politikaření před dnešní veřejností. Ohavnost je jistě pro většinu lidí ošklivá, ale nemusí být ani z biblického hlediska hříchem. Kadidlo v dnešním kostele třeba každému „ohavně“ nevoní, ale rozhodně jej nelze považovat za hřích. To je právě hrozba pro teologii, požadavek konfesionality, který z ní vyprazdňuje vědu a dělá z ní služku momentálních politických nálad.